České loutkářství

Loutky se v Česku objevovaly již od středověku, tehdy zejména takzvané prstové. V 17. století českému publiku představili loutkové divadlo, především marionetové, loutkáři z Německa a Itálie (Johann Hilferding, Girolamo Renzi, Antoni Geissler).^[2]

V 18. století se začaly objevovat i české kočovné loutkářské divadelní společnosti, povětšinou rodinné (Maisnerové, Kopečtí, Finkové, Dubští, Kočkové). Nejstarším doloženým českým loutkářem byl Jan Jiří Brát ze Studnice u Náchoda.^[3] Loutky pro české loutkáře vytvářeli především lidoví řezbáři, kteří své vzory brali z barokní výzdoby kostelů. Hrály se především adaptace zahraničních kusů (Faust aj.), ale objevila se již i původní česká díla (Posvícení v Hudlicích). Proslulou komickou figurkou byl Pimprle, později Kašpárek. Loutkové divadlo se realizovalo téměř výhradně na venkově.

V první polovině 19. století se řada loutkářů rozhodla podpořit svou činností program národního obrození, k nejvýznamnějším z nich patřil Matěj Kopecký.^[4] Ve druhé polovině 19. století se loutkové divadlo přesunulo i do velkých měst, zejména do Prahy, kde se nejprve uchytilo betlémskými hrami během vánočních svátků a posléze se ujalo i jako zábava pro děti i dospělé. Jan Nepomuk Lašťovka se v té době pokusil obměnit zastarávající formu tradičního loutkového divadla mj. osvojením si politické satiry.^[5] Dalším vývojovým jevem druhé poloviny 19. století byl nástup domácích loutkových divadélek. Je známo, že pro ně vytvářeli loutky i slavní výtvarníci jako Mikoláš Aleš. Jako výchovnou formu si loutková představení osvojil Sokol.

V roce 1911 byl založen Český svaz přátel loutkového divadla. Jeho nejvýznamnější osobností se stal Jindřich Veselý, který začal vydávat časopis Český loutkář (1912-1913) a posléze Loutkář (1917-1939). Loutkářské hnutí nabralo dech po vzniku Československé republiky, kdy se čeští umělci, divadelní i výtvarní, loutek ujali jako osobité národní kulturní tradice (Ota Bubeníček, Vít Skála, Vojtěch Sucharda, Anna Suchardová-Brichová). Ve 30. letech působilo v Česku 3000 loutkových souborů, zdaleka nejvíce v Evropě.^[3] V divadle Feriálních osad v Plzni od roku 1917 působil Josef Skupa. Ten přinesl revoluci, když pochopil, že se dá loutkovým představením oslovit dětské, ale zároveň i dospělé publikum. Za tím účelem vytvořil originální komické typy Spejbla a Hurvínka, s nimiž nakonec dobyl celý svět. Založil si i vlastní Divadlo Spejbla a Hurvínka (1930). Fenomén později nenechali zemřít Miloš Kirschner a jeho manželka Helena Štáchová.

Jiní, jako například Jan Malík, se pokusili inspirovat v avantgardě. Malík se též podílel na založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze, obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA stejně jako na založení dodnes fungujícího Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Prvním prezidentem UNIMA se stal Jindřich Veselý. V roce 1951 byl založen festival Loutkářská Chrudim. Představení se odehrávají především v Divadle Karla Pippicha. V roce 1967 vznikl festival Skupova Plzeň.

Již v roce 1936 si otevřel loutkové divadlo v Praze i Jiří Trnka. Ekonomicky neuspěl, ale po druhé světové válce si vše vynahradil, když uvedl loutky do animovaného filmu. V roce 1947 založil Studio loutkového filmu. Pod jeho vedením tam vznikl první celovečerní barevný loutkový film Špalíček podle knihy Mikoláše Alše. V roce 1948 natočil další celovečerní loutkový film Císařův slavík. Mezi jeho další loutkové filmy patří Bajaja, Staré pověsti české, Sen noci svatojánské a Osudy dobrého vojáka Švejka namluvené jeho přítelem Janem Werichem.

Trnkovi asistovali další klasici české animace jako Hermína Tyrlová. Na ně později navázali i další výtvarníci a režiséři, k nejslavnějším loutkovým postavičkám patří Pat a Mat výtvarníka Vladimíra Jiránka a režiséra Lubomíra Beneše, kterým dal prostor cyklus televizních pohádek Večerníček. Beneš do večerníčkového cyklu prosadil i další loutkový seriál Jája a Pája. Po sametové revoluci se klíčovými osobnostmi stali Jan Balej a Aurel Klimt, kteří dokázali loutky znovu dostat i na filmové plátno (Fimfárum Jana Wericha, Fimfárum 2, Malá z rybárny, Lajka).

Druhá polovina 20. století přinesla i další jedinečný český loutkářský fenomén - černé divadlo.^[6] I když Češi princip černého divadla nevynalezli, rozvinuli ho v 60. letech 20. století nevídaným způsobem a učinili z něj svébytné umění, zejména zásluhou Jiřího Srnce.