Je to jedna z nejstarších zemí Evropy, přičemž její území bylo nepřetržitě osídlováno, napadáno a bojováno o něj již od pravěku. Území obývaly keltské a iberské národy, například Lusitánci, Galové, Keltové, Turduli a Kinetové. Tyto národy měly obchodní a kulturní kontakty s Féničany, starými Řeky a Kartaginci. Později ho ovládli Římané, následovaly invaze germánských národů (především Svébů a Vizigótů) spolu s Alany a později s Maury, kteří byli nakonec vyhnáni během reconquisty. Země byla založena nejprve jako hrabství v rámci Leónského království v roce 868, oficiální nezávislost jako Portugalské království získala smlouvou ze Zamory v roce 1143.[2]
Portugalsko uskutečnilo četné objevy a námořní průzkumy za hranici severního Atlantiku a v 15. a 16. století vytvořilo jednu z nejdéle existujících námořních a obchodních říší, která se stala jednou z hlavních hospodářských a politických mocností té doby.[3] Na konci 16. století Portugalsko bojovalo se Španělskem ve válce o nástupnictví portugalské koruny, což vedlo ke vzniku Pyrenejské unie. Po období značných portugalských ztrát byl v roce 1640 v důsledku Portugalské restaurační války za samostatnost (Guerra da Restauração) znovunastolen na trůn dynastie Braganzů.[4]
Název země vzešel z římského označení Portus Cale. Cale bylo označení původní osady v ústí řeky Douro. Toto území získali kolem roku 200 př. n. l. Římané od Kartága v průběhu Druhé punské války. Vizigóti pak ve středověku upravili název území na Portucale, které později dalo vzniknout jménu Portugale čili Portugalsko. V 9. století pojem Portugalsko zahrnoval území cca mezi řekami Minho a Douro. Z názvu Portucale/Portugale bylo jeho zkrácením odvozeno taktéž dnešní jméno města nacházejícího se na místě přístavu původní osady Cale, tedy Porta.
Na území Portugalska se za posledních 3000 let vystřídalo mnoho civilizací. Féničané, Keltové, Řekové, Kartáginci, Římané i Arabové pozměnili a poznamenali vývoj této části Evropy. Ve 14. a 15. století to byli naopak Portugalci, kteří svými zámořskými objevy změnili tvář celého světa.
Oblast dnešního Portugalska byla osídlena lidmi přibližně před 400 000 lety, kdy do ní vstoupil homo heidelbergensis. Nejstarší lidskou fosilií nalezenou v Portugalsku je 400 000 let stará lebka objevená v jeskyni Aroeira v roce 2014.[7] Později se oblastí pohybovalo značné množství neandertálců, patrně sem z východu zatlačených expanzí homo sapiens. Homo sapiens dorazil do Portugalska asi před 35 000–40 000 lety a rychle se rozšířil po celé oblasti.[8] Nálezy z Lagar Velho (nedaleko Leirie) z roku 1998 dokazují, že se v Portugalsku mohlo vyvinout i soužití neandrtálců a lidí moderního typu, což nálezy odjinud ze světa příliš nenaznačují.[9][10]
Kinetská stéla s nerozluštěným písmem
Prvním známým kmenem, který portugalské území obýval, byli Kinetové, jak je nazval Hérodotos (Strabón později užíval název Conii, Římané je mylně ztotožňovali s Tartessy). Žili v jižních částech země v pozdní době bronzové. Vytvořili písmo, které je známo jako jihozápadní paleohispánské písmo, nalezené na mnoha stélách. Jazyk (někdy zvaný tartesština), který je tímto písmem zaznamenán, je ale neznámý. Původ kmene byl možná ligurský,[11] někdy jsou Kinetové označováni i za Kelty.[12] Písmo vykazuje určité podobnosti s fénickým, takže se jeho vznik někdy připisuje vlivu Féničanů, kteří dorazili k břehům Portugalska kolem roku 1104 př. n. l.[13] Raní řečtí mořeplavci přišli do styku i s kmeny na severu, nazvali jejich území Ophiussa (v řečtiněZemě hadů), neboť místní prý uctívali hady.
Chrám v Évoře, nejzachovalejší římská památka v zemi
Po roce 1000 př. n. l. na území vpadli Keltové ze střední Evropy a postupně se smísili s původním obyvatelstvem.[14] Keltové ovládli sever a střed země. Vytvořili osobitou kulturu, kterou archeologové nazývají kultura Castro, to proto, že Římané obyvatele nazývali castrae (oni sami sebe dùn nebo dùin).[15] V roce 238 př. n. l. břehy Pyrenejského poloostrova obsadili Kartáginci. O pouhých devatenáct let později však na Pyrenejský poloostrov vstoupili též Římané, kteří za punských válek Kartágince z poloostrova vytlačili. Území se tak stalo součástí provincie Hispánie, po další správní reformě Římské říše se většina pozdějšího Portugalska ocitla v provincii Lusitánie, nazvané podle kmene Lusitánů, menší část v provincii Baetica. K nejvýznamnějším římským památkám v Portugalsku patří ruiny Conímbrigy.[16]
V roce 155 př. n. l. vypuklo na severu provincie protiřímské povstání Lusitanů, v poslední fázi vedené Viriathem.[17] Ten získal kontrolu nad celou západní Iberií. Řím poslal do Lusitanie několik legií, aby povstání potlačily, ale bezvýsledně. Římané situaci vyřešili tím, že podplatili Viriathovy spojence, kteří ho pak v roce 139 př. n. l. zavraždili. Následně se povstání rychle zhroutilo. V pozdním římském období, již křesťanském, se rozvíjela i vzdělanost, z Bracara Augusty (dnešní Bragy) pocházel významný historik Orosius, biskupem v Aquæ Flaviæ (dnes Chaves) byl Hydatius.
Pevnost v Guimarães, symbol portugalské nezávislosti
V 5. století vstoupily na území Portugalska germánské kmeny a na severozápadě vytvořily Svébskou říši. Jejím králem-zakladatelem byl Hermerich (možná narozen na Moravě). Centrum říše bylo v Braze. Tam působil i Martin z Dumia, který sehrál klíčovou roli v christianizaci Svébů.[18] Díky tlaku Vizigótů se zhruba na jedno století prosadilo ariánství (465–550). Svébskou říši posléze Vizigóti dobyli a vládli Portugalsku tři století.
V 9. století vzniklo v průběhu reconquistyPortugalské hrabství, jehož zakladatelem byl Vímara Peres. Jedním z prvních měst, které Vímara Peres založil, bylo Vimaranes, dnes známé jako Guimarães – proto je někdy nazýváno „místem narození portugalského národa“ nebo „město kolébka“. Po přelomových vítězstvích v bitvách na São Mamede (1128) a u Ourique (1139) začal hrabě Alfons I. Portugalský vystupovat jako první portugalský král (v roce 1179 byl uznán za krále i papežem Alexandrem III.). Alfons sehrál rozhodující roli i v reconquistě. Tzv. reconquista (v Portugalsku obvykle nazývaná Reconquista Cristã) byla dlouhodobým vojenským, politickým a civilizačním procesem znovudobytí Pyrenejského poloostrova křesťany. Za pomoci křižáků z různých evropských zemí dobyl Alfons Lisabon v roce 1147.[19] Reconquista byla v Portugalsku dovršena roku 1250, zatímco v sousedním Španělsku trvala až do roku 1492. Poslední muslimové byli z Portugalska vypovězeni roku 1497.[20]
V roce 1373 uzavřelo Portugalsko spojenectví s Anglií. Velmi trvalé partnerství je někdy označováno za nejdéle trvající alianci na světě.[21] Postupem času spojenectví přesáhlo pouhou vojenskou spolupráci a přineslo i silné obchodní a kulturní vazby. Zejména v Portu je dodnes viditelný anglický vliv.[22]
Portugalsko se stalo v průběhu 15. století za působení prince Jindřicha Mořeplavce, syna portugalského krále Jana I., průkopníkem zámořské expanze a získávalo rozsáhlé koloniální državy.[23]
Spory se stejně expandujícími Španěly o sféry vlivu vyřešila roku 1494 Tordesillasská smlouva (aktualizována roku 1529 Smlouvou ze Zaragozy).[30]Portugalská koloniální říše měla v celosvětovém měřítku nejdelší trvání: kupříkladu Východní Timor, Angola nebo Mosambik se osvobodily až v roce 1975, Macao bylo předáno Číně roku 1999.[31]Kolonialismus učinil z Portugalska jednu z hlavních světových ekonomických, vojenských a politických mocností 15. století a 16. století. Dodnes je v mnoha jeho někdejších koloniích používána portugalština a vyznáváno katolictví.
Globální expanze však nakonec Portugalsko vyčerpala. Po vymření rodu Avizů roku 1580 bylo přinuceno k personální unii se Španělskem. Vznikla tak Iberská unie. Spojení dvou korun připravilo Portugalsko o nezávislou zahraniční politiku a vedlo k jeho zapojení do osmdesátileté války mezi Španělskem a Nizozemskem. Válka vedla ke ztrátě Hormuzu, strategické obchodní stanice umístěné mezi Íránem a Ománem. Od roku 1595 do roku 1663 Nizozemci dobyli mnoho portugalských kolonií a převzali mnoho obchodních zájmů v Brazílii, Africe, Indii a na Dálném východě, což vedlo ke ztrátě portugalského indického námořního obchodního monopolu. V roce 1640 stál Jan IV. Portugalský v čele povstání podporovaného nespokojenými šlechtici a byl prohlášen portugalským králem (Španělé nezávislost Portugalců uznali až po vzájemných bojích v roce 1668). To byl začátek vlády rodu Braganzů, který seděl na portugalském trůně až do roku 1910.
Nástup Braganzů se zdál být obratem krize koloniální velmoci.[32] Ta se ale vrátila. O její příčině se vedou debaty, velkou roli v ní ale zajisté sehrál portugalský král Jan V.[33] Jeho bezbřehý absolutismus a obrovské výdaje vyčerpaly daňové příjmy. Výsledkem jeho opulentních výdajů je palác Mafra a rozsáhlé umělecké a literární sbírky. Jan si rovněž za státní peníze kupoval mezinárodní uznání, zejména na francouzském dvoře a v Římě.
Země v krátké době ztratila rovněž velké množství obyvatel – během brazilské zlaté horečky 18. století jich za moře odešlo asi 600 000.[34] To představovalo jeden z největších přesunů evropské populace během celé koloniální éry. V roce 1755 navíc postihlo Lisabon velmi silné zemětřesení, které si vyžádalo na 60 000 obětí.[35] To bylo spíše než příčinou krize jakousi definitivní tečkou za zlatou érou či symbolem tohoto konce.
Prvním, kdo si uvědomil, že Portugalsko zaspalo a potřebuje modernizaci, byl markýz de Pombal. Podařilo se mu znovu vystavět Lisabon, ale hlavně prosadil merkantilistické i různé osvícenské reformy, především dle britského vzoru. Jeho přísný daňový systém dal do pořádku finance státu. Stal se tak otcem moderního Portugalska.[36] Zrušil rovněž otroctví v pevninském Portugalsku a na indických portugalských územích. Ukončil také právní diskriminaci nekatolických křesťanů. Jeho osvícenství však mělo své limity, posílil například cenzuru a potlačoval opozici.[37]
Coby tradiční spojenec Anglie bylo Portugalsko roku 1808 napadeno Napoleonem.[38] Královský dvůr v té době přesídlil do Ria de Janeiro a ovládal své državy (od roku 1815 Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves) odtud až do návratu roku 1820. V roce 1822 se však Brazílie osamostatnila. V letech 1828–1830 probíhaly tzv. liberální války mezi absolutisty a konstitucionalisty. Výsledkem bylo zavedení konstituční monarchie roku 1834. V roce 1890 utrpělo spojenectví s Anglií poté, co se střetla s portugalskými koloniálními zájmy v Africe (tzv. britské ultimátum).[39] V roce 1892 Portugalsko muselo vyhlásit státní bankrot a poté znovu roku 1902. To způsobilo sociální nepokoje a korozi monarchismu. Roku 1908 byli portugalský král Karel I. a jeho následník zavražděni v Lisabonu republikánskými aktivisty.[40] Na trůn nastoupil Manuel II. Portugalský, ale za dva roky byl svržen revolucí, která zrušila monarchii a nastolila republikánskou formu vlády. Vznikla tak první portugalská republika. Královská rodina uprchla do exilu v Londýně.[41]
Portugalsko bylo vyhlášeno republikou 5. října1910. Během první světové války stálo Portugalsko na straně Dohody. Válka však radikálně oslabila ekonomiku. V lednu a únoru 1919 proběhl pokus o obnovení monarchie, v severní části země byla vyhlášena Severní monarchie (Monarquia do Norte). Povstání bylo potlačeno 13. února 1919. První portugalská republika byla stále zmítána nepokoji a neměla tak dlouhého trvání – v roce 1926 došlo k prvnímu vojenskému puči a nástupu vojenské diktatury, od dva roky později pak ke vzniku tzv. národní diktatury (Ditadura Nacional).[42] To následně vedlo k nastolení pravicové diktatury Estado Novo pod vedením António de Oliveira Salazara, od roku 1928 ministra financí. Roku 1932 se chopil moci a zavedl v zemi zmítané krizí diktaturu, založenou na autoritářském konzervatismu, nacionalismu a imperialismu ve spojení s římskokatolickou církví.[43] Salazarovský režim trval 41 let, do roku 1974.
Portugalsku se nedařilo udržet svoje koloniální panství. Jeho rozklad započal rokem 1961, kdy Indie anektovala četná území včetně Goy.[45] Zároveň se stále častěji objevovala nespokojenost dalších, převážně afrických kolonií (Angola, Mosambik, Portugalská Guinea, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Kapverdy). Nákladné a neúspěšné koloniální války přispěly k pádu salazarovského režimu. Marcelo Caetano, nástupce déle než 40 let vládnoucího Salazara, byl svržen armádou během tzv. Karafiátové revoluce, která začala 25. dubna 1974, a Portugalsko pak nastoupilo cestu pluralitní demokracie.[46] V prvních svobodných volbách vyhrála Socialistická strana a její předseda Mário Soares se stal premiérem první ústavní vlády.
Do Portugalska se po roce 1975 z bývalých kolonií, především z Angoly a Mosambiku,[47] vrátilo na 800 000 bílých Portugalců.[48] Vazby na staré kolonie, zvláště africké, však přetrvaly. Ze zemí, kde byla portugalština úředním jazykem (země PALOP), tj. z Guineje-Bissau, Angoly, Mosambiku, Svatého Tomáše a Princova ostrova a z Kapverdských ostrovů, se počátkem devadesátých let 20. století rekrutovala většina zaměstnaných cizinců v Portugalsku, stejně jako velká část nelegálních pracovníků.[49]
Ač Portugalsko po vstupu do unie zažilo značný hospodářský rozvoj, globální krize roku 2008 obnažila slabá místa jeho ekonomické struktury, související především s obrovským zadlužením, a v roce 2011 již musela být portugalská finanční krize řešena za pomoci Evropského nástroje finanční stability. Vybřednutí z nejhorších potíží přišlo okolo roku 2015.[52]
Portugalská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma svislými pruhy, zeleným a červeným, v poměru šířek 2:3. Střed znaku (bez ratolestí a stuhy) je umístěn na hranici obou barev.
Portugalský státní znak je tvořen stříbrným štítem s červeným lemem, se sedmi zlatými hrady. Ve štítu je pět modrých štítků do kříže, na každém je pět stříbrných koulí do ondřejského kříže. Vše položeno na armilární sféru mezi dvěma olivovými ratolestmi, vše zlaté, spojenými dole zelenou a červenou stuhou.
Portugalská hymna je píseň A Portuguesa (českyPortugalská píseň). Autorem slov je Henrique Lopes de Mendonça, hudbu složil portugalský skladatel a malíř Alfredo Keil.
Se svou rozlohou 92 391 km² je Portugalsko 108. největší zemí na světě a je o 17 % větší než Česká republika. Z rozlohy Evropské unie zabírá 2,1 % a je její 13. největší zemí. Na východě a na severu má 1 214 km dlouhou hranici se Španělskem, na západě a jihu ji obklopuje Atlantský oceán.
Severní, střední a východní Portugalsko pokrývají horská pásma Serra de Nogueira, Serra do Gerez, Serra de Marão, Serra da Estrela (dosahuje téměř 2000 m n. m.), Serra de São Mamede a jižní pahorkatina Alentejo. V jihozápadním cípu vystupuje Serra de Monchique. Západní a jižní část tvoří nížiny se strmým skalnatým pobřežím. Souostroví Madeira a Azorské ostrovy, které leží v takzvané riftové zóně na styku dvou litosférických desek, jsou sopečného původu a je zde také větší riziko zemětřesení. Podobnou seizmicky aktivní oblastí je i Lisabonský záliv.
Nejvýznamnějšími řekami jsou Tajo, Douro a Guadiana, na nichž je vybudováno velké množství kaskádových přehrad.
Podnebí je na severu a západě mírné oceánské, na jihu subtropické středomořské (suché horké léto a mírná vlhká zima). Průměrná červencováteplota se pohybuje od 20 °C do 24 °C a lednová mezi 9 °C až 12 °C. Průměrný roční úhrn srážek klesá přibližně ve směru od severu k jihu, tedy od 1 200 mm až po 500 mm. Průměrná teplota na ostrovech je 18,5 °C a průměrné srážky 650 mm.
Podle oficiálního dělení na obce nemá Portugalsko město nad 500 000 obyvatel, neboť obce, které fakticky srostly s centry aglomerací, nadále zůstávají samostatné.
Lisabon (499 000 obyvatel v roce 2007) je centrem třímiliónové metropolitní oblasti Região de Lisboa a od 12. století je hlavním městem Portugalska. Je kulturním, dopravním a především ekonomickým centrem země (je jedinou oblastí Portugalska s HDP nad průměrem EU).
Střediskem metropolitní oblasti s 1,5 milióny obyvatel je Porto, které čítá 240 000 obyvatel a je důležitým severoportugalským přístavem v ústí řeky Douro. Mezi další velká města v hustě zalidněném severozápadním Portugalsku patří Braga (sídlo arcibiskupství a náboženské středisko) a Guimarães. Ve středním Portugalsku pak Coimbra (157 000 obyvatel, sídlo nejstarší portugalské univerzity), v Alenteju historická Évora a na jižním pobřeží Faro.
Portugalský politický systém je poloprezidentský. Prezident je volen přímo na pětileté funkční období ve všeobecných volbách. Je vrchním velitelem ozbrojených sil, na základě výsledků parlamentních voleb jmenuje předsedu vlády a jím navrženou vládu. Má rovněž pravomoc rozpustit parlament, odvolat vládu či vyhlásit válku. Tyto jsou však omezeny řadou podmínek, mezi než patří kupříkladu povinnost konzultací se sedmnáctičlennou Státní radou. Ta slouží jako poradní sbor a skládá se z předsedy Republikového shromáždění, premiéra, předsedy Ústavního soudu, Ochránce spravedlnosti, z předsedů regionálních vlád, z pěti občanů vybraných prezidentem a z pěti občanů volených republikovým shromážděním. Hojně využívanou pravomocí prezidenta je vetování zákonů. Současným prezidentem je Marcelo Rebelo de Sousa.
Republikové shromáždění (Assembleia da República) je název portugalského jednokomorového parlamentu složeného z 230 poslanců. Je volen ve všeobecných volbách na dobu čtyř let na základě principu poměrného zastoupení. Předseda Republikového shromáždění zastupuje prezidenta v době jeho nepřítomnosti. Parlament sídlí v paláci São Bento v Lisabonu.
Výkonnou moc má vláda v čele s předsedou vlády. Vláda musí parlamentu předložit svůj program. Pokud není zamítnut většinou poslanců, znamená to potvrzení vlády ve funkci. Současným premiérem je Luís Montenegro.
Portugalsko vede dlouholetý spor se Španělskem o oblast Olivença (španělskyOlivenza).[53] Toto území bylo od 13. století součástí Portugalska až do roku 1801, kdy se Portugalsko po drtivé porážce od napoleonské Francie a jejího spojence Španělska tohoto území muselo vzdát právě ve prospěch Španělska. Portugalsko si nárokuje jeho navrácení na základě čl. 105 Vídeňské smlouvy z roku 1815, která ustavila evropské poměry po Napoleonově porážce.[54]
I další územní spor je se Španělskem, o Ilhas Selvagens (Divoké ostrovy). Ostrovy byly dlouho v soukromém vlastnictví, ale roku 1971 je Portugalsko zakoupilo a vytvořilo zde přírodní rezervaci. Španělé si na ně ale činí nárok od roku 1911. Hlavním problémem není ani tak hodnota malých ostrůvků, jako spíše skutečnost, že značně rozšiřují výlučnou ekonomickou zónu Portugalska směrem na jih. Ostrovy jsou přitom blíže španělským Kanárským ostrovům (165 km) než portugalské Madeiře (280 km).[55]
Portugalsko se dělí do 18 distriktů v kontinentální části a dvou autonomních regionů (Azory a Madeira), které jsou dále děleny do 308 obcí (portugalsky „Município“ či „Concelho“) a 3092 farností („Freguesia“).
Po reformě územně-správního dělení v roce 2013 význam distriktů upadá na úkor nově vzniklých tzv. „meziokresních společenství“ a „metropolitních oblastí“. V kontinentálním Portugalsku existuje 21 meziokresních společenství a 2 metropolitní oblasti:[57]
Alentejo Central, Alentejo Litoral, Algarve, Alto Alentejo, Alto Minho, Alto Tâmega, Ave, Baixo Alentejo, Beira Baixa, Beiras e Serra da Estrela, Cávado, Douro, Lezíria do Tejo, Médio Tejo, Oeste, Região de Aveiro, Região de Coimbra, Região de Leiria, Tâmega e Sousa, Terras de Trás-os-Montes, Viseu Dão Lafões
Portugalsko v roce 2016 používalo ve 4 po sobě jdoucích dnech (7.5.2016 6:45h – 11.5.2016 17:45h) elektřinu pouze z nefosilních zdrojů, tedy ze solárních, vodních a větrných elektráren.
Intermodální stanice Gare do Oriente v Lisabonu. Architektem byl Santiago Calatrava
Pro svou periferní a přímořskou polohu se Portugalsko po staletí orientovalo na námořní dopravu a méně na pozemní infrastrukturu. Velké přístavy fungují v Lisabonu a Leixões; námořní doprava je také životně důležitá pro Madeiru a Azory.
V 90. letech a na počátku 21. století proběhly poměrně velké investice do silniční a dálniční sítě, na jejíž většině se v současnosti vybírá mýtné. Součástí těchto investic byl i Most Vasca da Gamy nebo lisabonské nádraží Oriente, které dodaly lesk výstavě Expo98. Byla také zrychlena železniční magistrála Lisabon – Porto. Velikášské plány na vysokorychlostní propojení se španělskou sítí AVE se zpožďují mimo jiné následkem ekonomické krize.
Správcem železniční infrastruktury je REFER; aktuálně je v provozu 2843 km železničních tratí.[59] Hlavním železničním podnikem jsou Comboios de Portugal, které ročně přepraví okolo 130 milionů cestujících (zhruba o třetinu méně než ČD ve srovnatelně lidnatém Česku).[zdroj?] Hojně jsou využívány zejména příměstské vlaky v aglomeracích Porta a Lisabonu. Tato dvě města provozují také metro; lisabonské je klasické, portské je z velké části nadzemní a připomíná tramvajovou rychlodráhu.
Podle sčítání v roce 2011 mělo Portugalsko 10 562 178 obyvatel[63] (z toho 52 % žen, 48 % mužů). V roce 2019 se podle aktuálních údajů počet obyvatel snížil na 10 295 909, i když ve srovnání s rokem 2018 to byl nárůst. Tato populace byla po většinu své historie relativně homogenní: k této etnické a národní jednotě přispělo jediné náboženství (římský katolicismus) a jeden jazyk.
Domorodí Portugalci jsou iberskou etnickou skupinou a tvoří 95 % celé populace, jejíž původ je velmi podobný Španělům a mají silné vazby s ostatními zeměmi atlantického oblouku, jako Irsko, Britské ostrovy, Francie a Belgie, díky námořnímu obchodu datovanému již v době bronzové. Tyto námořní kontakty a převaha haploskupiny R1b jako hlavního genetického markeru těchto zemí naznačují společný původ a kulturní blízkost. Další námořní kontakty se Středozemním mořem, zejména s Řeky, Féničany, Římany a Maury, přidaly některé zvláštní fenotypy v jižním Portugalsku a zejména v jižním Španělsku (kultura Tartessů), což z Portugalska a severozápadního Španělska dělá most mezi severozápadní Evropou a Středozemím, ale zachovává atlantický charakter.
Celková míra plodnosti (TFR) byla v roce 2015 odhadována na 1,52 narozených dětí na ženu, což je jedno z nejnižších čísel na světě, což je pod mírou zachování populace 2,1[64] a zůstává výrazně pod maximem 5,02 narozených dětí na ženu v roce 1911.[65] V roce 2016 se 52,8 % dětí narodilo nesezdaným ženám.[66] Stejně jako většina západních zemí se i Portugalsko musí vypořádat s nízkou úrovní plodnosti: tato země od 80. let 20. století zaznamenala dílčí náhradu plodnosti.[67] Portugalsko má 17. nejstarší populaci na světě s průměrným věkem 43,7 roku.[68]
V roce 2017 mělo v Portugalsku legální pobyt více než 400 000 přistěhovalců a jejich potomků,[69] především Afričané z bývalých kolonií, ale také Rumuni, Ukrajinci nebo Brazilci. Početná portugalská diaspora žije v Brazílii, USA, Francii a v dalších zemích Evropy a Latinské Ameriky.[48]
Velké potíže činila hlavně v minulosti negramotnost, která se i dnes pohybuje kolem 5 %, což je jedno z nejvyšších čísel v EU. Portugalsko v posledních letech bojuje s velmi nízkou porodností.
Portugalština je úředním jazykem Portugalska. Jedná se o románský jazyk, který je odvozen z galicijsko-portugalských jazyků, kterým se mluvilo v dnešní Galicii a severním Portugalsku. Mezi galicijskou a portugalskou kulturou stále existuje mnoho podobností a Galicie je pozorovatelem Společenství portugalsky mluvících zemí.
Portugalský jazyk je odvozen z latiny, kterou používaly romanizované předřímské národy Pyrenejského poloostrova asi před 2000 lety – zejména Keltové, Conii, Lusitanové a Turduli.[70]
Asi 81% Portugalců se hlásí k římskokatolické církvi.[72] Katolická církev si udržuje poměrně silný vliv na obyvatelstvo hlavně v severní části státu a na venkově. V zemi se nacházejí významné katolické školy a světoznámé poutní místo Fatima. Dále je zde menší počet protestantů, Svatých posledních dnů, muslimů, hinduistů, sikhů, pravoslavných, svědků Jehovových, vyznavačů Bahá’í, buddhistů, židovské a spiritistů. Vlivy afrického tradičního náboženství a čínského tradičního náboženství pociťuje také mnoho lidí, zejména v oblastech souvisejících s tradiční čínskou medicínou a tradiční africkou bylinnou medicínou. Asi 6,8 % populace se prohlásilo za nevěřící a 8,3 % neposkytlo žádnou odpověď ohledně svého náboženství.[73]
V průběhu posledních 3000 let se v Portugalsku vystřídalo mnoho civilizací. Své stopy zde zanechala fénická, řecká, keltská, kartaginská, římská i arabská kultura.
Nejvýznamnější portugalští spisovatelé od 90. let získávají Camõesovu cenu, založenou roku 1989. Dostávají ji ale nejen Portugalci, ale i zástupci Brazílie, Angoly, Mosambiku a dalších portugalsky mluvících zemí.
Nejvýznamnější výstavními prostory jsou Národní muzeum starého umění v Lisabonu, které se zaměřuje se na portugalské a evropské umění od středověku do raného 19. století, a Muzeum Calousta Gulbenkiana tamtéž, vystavující díla antického a orientálního umění, základem jehož sbírek je kolekce arménského podnikatele a sběratele Calousta Gulbenkiana.
Portugalci jsou největšími konzumenty ryb a mořských plodů v Evropské unii (na jednoho obyvatele). Jsou dokonce 3.–4. na světě (po Japonsku a Islandu). Nejčastěji mají na talíři tresku, často v úpravě zvané bacalhau, kdy je treska sušená a nasolená (tato úprava má námořnické kořeny). Podobně kralují mezi Evropany ve spotřebě rýže.
Nejpopulárnějším zákuskem je pastel de nata (též zvaný pastel de Belém), jde o pudinkové koláčky posypané skořicí.
Asi nejslavnějším gastronomickým produktem z Portugalska je portské víno, dolihované víno z vinic v údolích podél řeky Douro v severní části Portugalska. Jeho výroba začala roku 1670. Známá je ale i odrůda Vinho Verde ze severozápadu Portugalska, z oblasti, jejíž tradiční jméno zní Entre-Douro-e-Minho, a mnohé jiné. První zmínky o portugalském vínu pocházejí již z roku 600 př. n. l. První podnože odrůd vinné révy přivezli do Portugalska Féničané.
V Braze se narodil Pavel Orosius, raný křesťanský teolog. V Lisabonu se narodil významný židovský myslitel Izák Abrabanel, jeho syn Jehuda ben Jicchak Abravanel se věnoval rovněž filozofii a ovlivnil silně například Barucha Spinozu. João de Barros ve svém spise Decadas da Asia shromáždil obrovské množství historického a geografického materiálu o zemích kolonizovaných Portugalci. Filozof 16. století Uriel da Costa proslul jako obhájce svobody myšlení a kritik náboženství.
Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Portugal [online]. U.S. Department of State, 2011-05-17 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
CIA. The World Factbook - Portugal [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-19. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Lisabonu. Souhrnná teritoriální informace: Portugalsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-08-01 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
AMARAL, Ilídio Melo Peres do, a kol. Portugal [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
Společenství obcí a metropolitní oblasti kontinentálního Portugalska (NUTS III)
Alentejo Central • Alentejo Litoral • Algarve • Alto Alentejo • Alto Minho • Alto Tâmega • Ave • Baixo Alentejo • Beira Baixa • Beiras e Serra da Estrela • Cávado • Douro • Lezíria do Tejo • Médio Tejo • Oeste • Região de Aveiro • Região de Coimbra • Região de Leiria • Tâmega e Sousa • Terras de Trás-os-Montes • Viseu Dão Lafões • Metropolitní oblast Lisabonu • Metropolitní oblast Porta