Vojenský ordinariát

Potřeba poskytovat duchovní pomoc křesťanským vojákům má prastarý původ. Ve skutečnosti je přítomnost kněží a jáhnů v táborech doložena již od dob císaře Konstantina I.^[1] Od dob Karla Velikého (7. – 8. století) se přítomnost kněží po boku bojovníků stala obvyklou.^[2] V čele sboru kněží a jáhnů stál kaplan maior (neboli vikář castrense, z lat. castrum). Zpočátku byli vojenští kaplani závislí na místním biskupovi, ale v průběhu staletí se stávali stále více autonomními (ve Španělsku od roku 1571, v Rakousku od roku 1720, v Piemontu v roce 1733).^[3]

Za první dokument Svatého stolce týkající se přítomnosti kněží v ozbrojených silách je považován krátký dokument Cum sicut maiestatis papeže Inocence X. z 26. září 1645,^[4] kterým však papežové zasahovali pouze proto, aby upravili již existující situaci nebo udělili zvláštní jurisdikci v konkrétních případech.

Teprve od 20. století byla zavedena zvláštní legislativa, která zřídila stabilní církevní úřad pro pastoraci vojáků. Klíčovým datem byl 3. květen 1910, kdy papež Pius X. zřídil první chilský kastrální vikariát. V následujících desetiletích vznikly další vikariáty: Polsko (1919), Itálie (1925), Německo (1935), Peru (1943), Kolumbie (1949), Španělsko (1950), Brazílie (1950), Filipíny (1950) a Kanada (1951).^[4]

Dne 23. dubna 1951 vydal papež Pius XII. prostřednictvím konzistorní kongregace instrukci Solemne semper,^[5] která představuje první obecný předpis pro kastrální vikariáty. Na základě tohoto nařízení bylo zřízeno dalších 14 kastrálních vikariátů: v Argentině, Austrálii, Rakousku, Belgii, Bolívii, Ekvádoru, Salvadoru, Nizozemsku, Paraguayi, Portugalsku, Dominikánské republice, Spojených státech amerických, Jihoafrické republice a Ugandě.

Funkce vojenských ordinariátů upravil papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Spirituali militum curae (Duchovní péče o vojáky), která byla zveřejněna 21. dubna 1986.

Ve svém prvním článku uvádí, že jsou postaveny na roveň diecézím,^[6] a proto se všechna ustanovení magisteriálních dokumentů o regulaci diecézí musí s příslušnými úpravami vztahovat i na vojenské ordinariáty.

Spirituali militum curae stanoví, že každý vojenský ordinariát má mít svůj vlastní statut, který je nedílnou normativní součástí statutu Spirituali militum curae.^[4] Tyto úpravy jsou způsobeny tím, že diecéze jsou vymezeny výhradně svým územím, takže zahrnují všechny katolické věřící, kteří na tomto území žijí. Vojenské ordinariáty naopak zahrnují pouze katolický vojenský personál, který žije na jejich území. V čele vojenského ordinariátu stojí biskup (vojenský ordinář),^[7] který má církevní jurisdikci nad vojenskými kaplany, všemi katolickými vojáky a jejich příbuznými, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti, a vojenským personálem. Biskup může mít osobní hodnost arcibiskupa. Pokud je v čele biskup je spíše diecézním biskupem než titulárním biskupem. Je pravděpodobné, že každodenními funkcemi pověří pomocného biskupa nebo nižšího duchovního.

Tato zvláštní instituce byla v církvi považována za nezbytnou vzhledem k tomu, že vojenský personál a ti, kdo s ním žijí, vedou náročný život, v němž by bylo ztíženo běžné přistupování ke svátostem a církevnímu životu. V závislosti na zemi mohou duchovní patřit k ordinariátu (prostřednictvím inkardinace) nebo k jiným diecézím či řeholním řádům.V některých zemích jsou biskupové a kněží plně zařazeni do ozbrojených sil a mají důstojnické hodnosti. Jmenování ordináře je v kompetenci papeže, ale obvykle musí být schváleno vládou dané země.

Některé národy mají vojenské ordinariáty anglikánského společenství,^[8] luteránství a východního pravoslaví.

Osobní ordinariáty pro anglikány, kteří vstupují do katolické církve, na základě vyhlášení Apoštolského stolce po 20. říjnu 2009, se v některých ohledech podobají stávajícím vojenským ordinariátům.^[9] Jurisdikce vojenských ordinariátů je však kumulativní s jurisdikcí diecézních biskupů.^[10]

Osoba vojenského ordináře má různou hodnost. Například v Německu je to vždy úřadující diecézní biskup, který zároveň zastává úřad vojenského ordináře. Může to však být i titulární biskup, jako například v Rakousku, který působí pouze jako vojenský ordinář. V některých zemích, například v Brazílii, se tyto pozice podle okolností střídají.

Vojenský ordinář je vždy členem národní biskupské konference. Velké vojenské ordinariáty, jako například USA, mohou mít také své vlastní pomocné biskupy.

Většina vojenských ordinariátů má také vlastní biskupský kostel nebo katedrálu. Například Cathédrale St-Louis-des-Invalides, která se nachází v pařížském Hôtel des Invalides a sousedí s katedrálou Invalidovna, je katedrálou francouzského vojenského ordinariátu (Diocèse aux Armées Françaises) a katedrála svatého Jiří ve Wiener Neustadt je biskupským kostelem rakouského vojenského biskupa. Od 1. února 2005 je bazilika svatého Jana v Berlíně biskupským kostelem německého vojenského biskupa. Na Ukrajině se vojenská kaplanská služba teprve vytváří, v současné době je za ni zodpovědné Oddělení pro vojenskou a vězeňskou kaplanskou službu při Kyjevsko-haličské velkofarnosti.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Militärordinariat na německé Wikipedii, Military ordinariate na anglické Wikipedii a Ordinariato militare na italské Wikipedii.

• Hierarchie katolické církve
• Místní církev
• Vojenský kaplan
• Vojenský vikariát České republiky

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojenský ordinariát na Wikimedia Commons
•  Text Spirituali militum curae (německy), (španělsky), (francouzsky), (italsky), (latinsky) a (portugalsky)
• Dokumentace k vojenským ordinariátům (španělsky) na prelaturaspersonales.org
• Internetauftritt der Katholischen Militärseelsorge für Deutschland (německy)
• Website der Katholischen Militärseelsorge in Österreich (německy)
• Military Ordinariates in the world na GCatholic.org (anglicky)
• Catholic Hierarchy.org (anglicky)

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.