Vdova
Vdova je označení ženy, které zemřel manžel. Vdovec je označení pro muže, kterému zemřela manželka. Ovdovělých žen je obecně více než vdovců - mužů, neboť ženy se obvykle dožívají průměrně vyššího věku a také bývají při sňatku mladší než muži. Výraz vdovec je zřejmě novější a jeho postavení nikdy nebylo tak problematické. Ovdovění se dnes uvádí jako údaj o rodinném stavu.
Ve starších společnostech, kdy se staral o obživu rodiny především muž, měl status vdovy závažnější společenské důsledky.
Historie
Etymologie
České slovo „vdova“ má paralely ve všech slovanských i neslovanských jazycích. Odvozuje se od praslovanského slova vydova, které vzniklo odvozením od staroindického vidhevá. Je možná souvislost s indickým vidhú (ten, kdo něco ztratil).[1] Podobnost je možné spatřit v dalších indoevropských jazycích, např. v jihoslovanském udovica, italském vedova, anglickém widow, německém Witwe atd.
Společenský význam
Postavení vdovy a jejích dětí (sirotků) bylo ve starších zemědělských společnostech obtížné. Ztráta muže znamenala většinou ztrátu obživy a často i majetku. Extrémní příklad představuje indický obyčej satí, kdy byla vdova při pohřbu svého muže upálena s ním. Je pravděpodobné, že se tento obyčej v dávných dobách praktikoval i jinde. V Indii byl zakázán teprve v 19. století. Obyčej truchlení se i v českých zemích dodržoval až do počátku 20. století, týkal se například černého oblečení a různých dalších omezení, jak o nich hovoří například "Babička" Boženy Němcové.
Už sumerští a starobabylonští panovníci se naproti tomu na svých pomnících chlubili, že za jejich vlády „bohatý nečinil bezpráví sirotě, mocný neubližoval vdově“ (Gudeova socha).[2] Povinnost ochrany „bezdomovců, vdov a sirotků“ se velmi často připomíná v Bibli, například „Buď proklet, kdo převrací právo bezdomovce, sirotka a vdovy" (Dt 27, 19) nebo „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné“ (1Tm 5, 3).
Jiný společenský problém představovaly mladé vdovy po padlých bojovnících v raném středověku. Byly často v mladém věku a měly dobré konexe, takže panovníkům často dělaly starosti. V 10. a 11. století proto vznikaly „vdovské“ kláštery, což byla patrně i funkce kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Postavení vdov se zlepšilo ve městech, kde mohly převzít živnost svého manžela a někdy se dokonce mohly stát členkami cechů. Šlechtické ženy měly v pozdním středověku a v novověku právo na „obvěnění“ – podíl vdovy na majetku po zemřelém manželovi. V poslední době (viz registrované partnerství) byli ovdovělým postaveni na roveň i pozůstalí registrovaní partneři.
Demografie
V prosinci 2010 pobíralo v ČR vdovský důchod 579 000 žen v průměrném věku 57 let a 95 000 mužů (14 % ovdovělých) v průměrném věku 53 let.[3] V roce 1990 bylo ve Francii 3,26 milionu vdov proti 633 000 vdovců (16,3 % ovdovělých), čili zhruba poměr 5:1.[4] Poměr byl ještě větší po válkách, například v SSSR a v Německu po roce 1945.
Kultura
V ději komické opery B. Smetany „Dvě vdovy“ z roku 1874 je zachycen obyčej truchlení i způsoby jeho ukončení. Opereta F. Lehára „Veselá vdova“ z roku 1905 představuje bohatou vdovu jako „dobrou partii“.
Metafory
- V typografii pojem „vdova“ označuje poslední řádek odstavce, který přetekl na následující stránku. Naopak „sirotek“ je první řádek odstavce, který je zároveň posledním řádkem na stránce.
- „Slaměný vdovec“ je ženatý muž, který je přechodně doma sám bez manželky.
- „Černá vdova“ je pavouk, snovačka jedovatá; lidový název pochází z mylného přesvědčení, že samička samečka po páření sežere.
Odkazy
Reference
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu vdova na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo vdova ve Wikislovníku
Téma Vdova ve Wikicitátech
