Textilní tkáňový nosič

Tkáňové nosiče s textilní strukturou jsou jeden ze tří druhů, na kterých se zakládá tkáňové inženýrství. Vedle textilních se používají nosiče vyrobené ze syntetické pěny a trojdimenzionálním tiskem. Hodnota celosvětové výroby umělých tkání se odhaduje v roce 2022 na 24 miliard USD. Více než polovina výrobků pochází ze severní Ameriky, Evropa se podílí na celkovém množství asi 31 %.^[2]

Textilní nosiče jsou známé od začátku 80. let s prvními kožními implantáty. V následujících 40 letech byly vyvinuty tkáňové nosiče pro řadu tělesných orgánů s velmi rozdílnými požadavky na vlastnosti nosiče.

Vedle mechanických vlastností jsou bezpodmínečně požadovány: nejedovatost, sterilita, biologická kompatibilita a odbouratelnost , porozita, absorpce, jemnost a mnoho dalších.^[3]

Výrobky tkáňového inženýrství obsahují průměrně 54 % biologických látek a 16 % syntetických materiálů (převážně textilií).^[2]Z textilních materiálů jsou to především:

• Hedvábná vlákna se dají použít v různých formách na tkáně šlach. Roztok z regenerovaného hedvábí se zpracovává hlavně elektrostaticky na nanovlákna, mokrým zvlákňováním a lyofilizací. Použití ve tkáňovém inženýrství je mnohostranné - od kostních, cévních až po nervové tkáně.
• Keratinový protein extrahovaný z ovčí vlny se začal používat teprve ve 2. dekádě 21. století. Připravuje se elektrostatickým zvlákňováním a lyofilizací. Použití: vazivové tkáně
• Viskózová nanovlákna se používají na kostní tkáně a ve směsi s kolagenem se počítá s použitím na nervové tkáně.
• Polyester se nesnadno odbouratelný, použití se proto omezuje jen na některé implantáty šlach. Ve stádiu vývoje jsou biologicky odbouratelné polymery jako polylaktidová vlákna nebo poly-ε-kaprolakton (PCL).^[3]

Jak naznačuje následující tabulka, připravuje se většina tkáňových nosičů z plošných textilií. Na těch se v roce 2018 podílely netkané textilie 64 % a tkaniny asi 15 %.^[3]

Tkáně, Tkáňové inženýrství, Transplantace