Narodil se v Praze 5. června 1875.[3] Byl synem Stanislava Neumanna, žižkovského advokáta a staročeského poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu, jenž pocházel z patricijské rodiny německo-polské,[4][pozn. 1] ale hlásil se k české národnosti. Básníkova matka Karolina Neumannová, rozená Eichlerová (1847–1925),[5] byla dcera prostého obuvníka. Advokát Neumann ztratil všechny své úspory v jakémsi nezdařeném podnikání, v roce 1880 zemřel a zanechal rodinu zchudlou. Jeho manželky a malého Stanislava se ujaly dvě zámožnější advokátovy sestry.[4] V jejich olšanské vile č. 45 na Žižkově (na úpatí vrchu sv. Kříže, lidově zvaného Parukářka; adresa Chelčického č. p. 45/41),[6] kterou po smrti jedné z tet básník nakonec zdědil, prožil třicet let (od raného dětství až do roku 1904).
V roce 1887 začal studovat na gymnáziu v Žitné ulici.[7] Sám na to vzpomínal takto: „Škola od počátku až do konce byla mi mučírnou a já jí nebyl nikdy ke cti. Na obecné byl jsem z těch, kteří klečí na podiu a dostávají vařečkou do nastavené dlaně; na gymnasiu byly to karcery.“[8] V roce 1892 propadl z řečtiny a latiny. Protože si nechtěl reparátem kazit prázdniny, přestoupil na obchodní akademii v Resslově ulici. Ani tu však nedokončil a už po roce ji opustil.[9] Za pomoci otcových přátel ze staročeské strany pak dostal místo lokálkáře v deníku Hlas národa.
Živý zájem o literaturu projevoval již na gymnáziu. V kvintě (1891) vydával spolu s několika přáteli studentský časopis Vlast, v sextě (1892) redigoval obdobný časopis Slavia.[10] V těchto hektografovaných časopisech publikoval své první básně i povídky.[11]
Jeho sympatie patřily od studentských dob pokrokovému hnutí, aktivně se účastnil politického života mezi radikální mládeží,[12] stýkal se s dělníky a navštěvoval sociálnědemokratické schůze.
Proces s Omladinou
Při procesu s Omladinou patřil mezi obviněné. Dne 6. září 1893 byl uvržen do vyšetřovací vazby jako jeden z vůdců „tajného spolku Omladina“.[13] Hned v prvních dnech vazby písemně oznámil, že vystupuje z římskokatolické církve.[14] Ve vazbě byl čtyři měsíce, pak byl propuštěn na kauci.[12] Dne 14. února 1894 byl odsouzen pro dvojnásobný zločin rušení veřejného pokoje a pro přečin tajného spolčování na 14 měsíců do těžkého žaláře. Dne 25. dubna nastoupil svůj trest v trestnici Plzeň-Bory, kde setrval do 24. února 1895[15] (tedy 10 měsíců, byly mu započítány 4 měsíce vyšetřovací vazby).
V roce 1904 se rozpadlo jeho první manželství a S. K. Neumann odešel se svou novou družkou, Boženou Hodačovou, do Vídně.[18] Manželce Kamille však zanechal veškerý svůj majetek včetně olšanské vily. Básník byl stoupencem volné lásky; mezi ním a Kamillou existovala úmluva, podle níž žádný z partnerů neměl překážet novému citu, pokud se u některého z nich vyskytne.[19] Po vypuknutí světové války v roce 1914 se musel odhodlat k právnímu uspořádání svých osobních poměrů. Šlo o to, aby jeho rodina měla nárok na podporu v případě jeho odvodu. Proto se v roce 1914 rozvedl se svou manželkou Kamillou[20] a 28. března 1915 uzavřel civilní manželský svazek s Boženou Hodačovou na okresním hejtmanství v Brně.[18][pozn. 2] V roce 1922 se jeho manželství s Boženou Hodačovou též rozpadlo.[18][22]
Třetí životní partnerkou S. K. Neumanna se stala Lída Špačková, která s ním prožila léta 1925–1947.[23][24]
Zajímavostí je, že i přes rozchod s první manželkou Stanislav Kostka Neumann a Kamilla Neumannová uveřejňovali vzájemně (tj. Kamilla Neumannová v Knihách dobrých autorů a Stanislav Kosta Neumann v Anarchistické revue) svoje inzeráty.[25][26]
Ve Vídni strávil několik měsíců v nuzných poměrech, pokračoval ve vydávání Nového kultu, ale zredigoval tu jen tři čísla, poté časopis zanikl. V rakouském exlibrisovém časopisu Oesterreichische Exlibris–Gessellschaft I. Weinachen 1903 vydávaném ve Vídni, je uveden jako sběratel exlibris na str. 12.[27] V dubnu 1905 se Neumann se svou družkou přestěhoval k rodičům Boženy Hodačové do Řečkovic u Brna.[28][18] Jako nesezdaný pár byli některými místními obyvateli přijati nevlídně; nevraživost ještě vzrostla, když se jim v září 1905 narodila dcera Soňa.[pozn. 3] Rozhodnutím obecního výboru ze dne 24. července 1906 byl S. K. Neumann z obce vypovězen.[30] Básník sám publikoval zločiny, pro které si získal nenávist řečkovických radních.
Moje zločiny jsou tyto: 1. Jsem anarchista a píšu do kacířských novin. 2. Jsem (doslova) bez boha a bez náboženské víry; jsem mimo církev se ženou i dítětem. 3. Žiju v konkubinátě uvědomělém a nezměnitelném, protože „požehnání“ kněze je mi stejně lhostejno jako sankce hejtmana. 4. Jsem chudý člověk, který nemůže si koupiti vaši prodejnou loajalitu a přízeň.
S. K. Neumann, Jak žijeme (Řečkovická idyla), 1906[31]
I když se Neumann proti rozhodnutí o vypovězení odvolal, nakonec raději Řečkovice opustil a v květnu 1907[32] se přestěhoval do Bílovic nad Svitavou, kde žil až do roku 1915. Zde se cítil šťasten. Přispíval do Lidových novin, postupně se odkláněl od anarchismu a začal se zajímat o přírodu (Kniha lesů, vod a strání, 1909). Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus.
Ve 20. letech se stal spoluzakladatelem KSČ a iniciátorem proletářské poezie. Byl redaktorem časopisů Červen, Kmen a Proletkult. Tam uveřejňoval marxisticko-leninské teoretické stati: Proletářská kultura (1921) a Agitační umění (1923). Vytvořil agitační větev proletářské poezie, ale psal také vědeckopopulární práce: Dějiny ženy, Dějiny lásky a Francouzská revoluce. Po V. sjezdu KSČ (1929) podepsal Manifest sedmi, za nějž byl vyloučen z KSČ. Členství v komunistické straně mu bylo obnoveno až v roce 1938.[37]
Od roku 1924 až do roku 1934 žil v Čerčanech.[38] Ve třicátých letech vážně onemocněl, léčil se v Poděbradech a toto město bylo od roku 1934 až do okupace i jeho domovem.[12]
Po osvobození žil v Praze, ve vile Hercovka v Libni. V listopadu 1945 byl jmenován národním umělcem.[12] Po roce 1945 vydal sbírky Bezedný rok a Zamořená léta. Zemřel 28. června 1947 v Praze. Pohřben byl v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech, spolu se svými rodiči a dalšími příbuznými.[39]
Ve čtvrté třídě gymnázia přivábili jsme k sobě Františka Němce, později známého soudničkáře z Českého slova. Všichni tři jsme se v té době pokoušeli marně psát verše, všichni tři jsme se zamilovali do Františka Gellnera a všichni tři jsme počali téměř nezřízeně uctívat St. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Všichni tři jsme se dali k anarchistům.
Hodnocení S. K. Neumanna socialistickou literární kritikou
„
Neumann se stále poctivě vyrovnával se vším, co vyplývalo z vývoje společnosti a z třídních bojů, a proto se mu podařilo sladit své osobní problémy s otázkami společenskými. Od samého počátku dvacátých let stál na nesmlouvavě třídní pozici a bojoval za socialistický ráz naší kultury. Znova a znova zdůrazňoval společenskou funkci literatury a odpovědnost spisovatele a z této pozice polemizoval s básníky, kteří ustupovali od třídních hledisek a usilovali o obrození „čisté“ poezie. Tak se utkal zejména s programem skupiny Devětsil, která se vyvíjela směrem k poetismu. V krizovém roce 1929 se na čas odklonil od KSČ, ale brzo si uvědomil své zakolísání a čestně se s ním vyrovnal. [44]
Ve svém díle bojoval proti maloměšťáctví. Rovněž měl odpor k teismu, a proto někdy psal básně jako parafrázemodliteb. Oslavoval člověka, život, zemi, slunce; radosti a krásy. Používal nerýmovanývolný verš. Počet veršů i slov je také, spolu s rytmem, nepravidelný. Slova jsou zdůrazňována svým samostatným postavením na řádku, popřípadě svým opakováním. Ve svých textech přinášel neobvyklá slovní spojení, obrazy a metafory.
Dekadentní sbírka Jsem apoštol nového žití (1896) je vyjádřením rozladění z neúspěchů pokrokového hnutí. Básník zde používá abstraktních společenských alegorií
Dekadentní sbírka Apostrofy hrdé a vášnivé (1896) je psána volným veršem a vynáší osobitost a renesanci člověka[45]
Dekadentní sbírka Satanova sláva mezi námi (1897). Báseň Ave Satan je pozdravením Satana, symbolu rebelie. Vypučel jsem nad bahna je alegorická dekadentní báseň psaná volným veršem. Zabývá se sebechválou a sebevyzdvižením nad okolním bahnem
Dekadentní sbírka Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903) se zajímá o každodenní život a o obyčejné lidské radosti a strasti. Sen o zástupu zoufajících je těžko pochopitelná báseň. Satan je symbolem života. V okolí je obrovská bída. Také je vyjádřena nutnost osobnosti – vůdce. Stráň chudých lásek je erotická báseň o milencích, kteří se milují na travnaté stráni pod rozbitým křížem, symbolem překonání křesťanství
Anarchistická povídka La mano negra (1903) – hon na novodobé čarodějnice – anarchisty ve Španělsku 1903[46]
Vitalistická sbírka přírodní lyriky Kniha lesů, vod a strání (1914) oslavuje moravskou krajinu. Básník uvažuje o smyslu života a razí heslo, že člověk má žít naplno. Zabývá se smyslovým prožitkem a radostí ze života. Člověk je nezbytnou součástí přírody. Cílem je ideál svobodného člověka. Báseň Dedikace je lyrické uvažování nad jahodami ve slunné přírodě. Ke chvále země je erotická báseň s personifikací země do postavy smyslné ženy[48]
Civilistická sbírka Nové zpěvy (1918) – tři části: Zpěvy drátů (oslavují techniku), Zpěvy z lomozu (oslavují techniku s vědomím negativních vlivů – zdůrazňuje proto svědomí a sociální pomoc) a Zpěvy z ticha (oslavuje přírodu – idealizace nebo prostý popis)[50]
Dekadentní sbírka Kniha mládí a vzdoru (1920) jsou verše z let 1895–1902. Shrnují pocity po návratu z vězení. Symbolismus a dekadence rámují básníkův individualismus
Kniha fejetonů Ať žije život (1920) jsou úvahy o novém umění z let 1913–1914. K nové poesii sociální je zhodnocení současné poezie z pozice civilismu
Sbírka Rudé zpěvy (1923) agitační poezie. Proletářská poezie je podporována výzvami a hesly. Vztah k lidu je humanistický. Oslava sovětské Rusi je podobná náboženské modlitbě vzýváním. Sbírka obsahuje Písně práce a Písně klení. Zpěv jistoty má patos, výzvy a hesla. Wir-forma zračí kolektivnost. Většinou je volný verš
Vila Hercovka v Praze Libni, kde žil v posledních letech životaKniha přírodních fejetonů S městem za zády (1923) z let 1907–1915. S městem za zády (1912) vytváří kompromis protikladů lesa a města, lásky a nutnosti. V Písni ke chvále vody (1912) se objevuje personifikace řeky do postavy ženy i odpor ke kolektivnímu koupání a protest proti znečišťování řek ve městech
Dějiny lásky: populární obrazy z dějin snubnosti, manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovější. Vyšlo šest dílů: Díl I. Láska primitivní (1925); Díl II. Láska antická (1925); Díl III. Láska středověká (1925); Díl IV. Láska východní (1925); Díl V. Láska novodobá (1926); Díl VI. Doplňky a dodatky (1927). Všechny svazky byly opatřeny obrazovými přílohami. Na titulním listě se uvádělo, že toto dílo „podle výsledků bádání moderního a z vědeckých děl nejspolehlivějších sestavili a zpracovali dr. Hynek Záruba a Jiří Votoček“. Brzo však vyšlo najevo, že uvedená jména jsou jen pseudonymy S. K. Neumanna, skutečného autora.[51] Jeden z tehdejších literárních kritiků označil toto šestisvazkové dílo za vyloženou pornografii[52]
Jošiwara, japonské město milování: jeho původ, minulost i přítomnost. (1927) Na titulní straně je uvedeno, že spis zpracoval MUDr. H. Záruba (jde o jeden z pseudonymů S. K. Neumanna)[53]
Dějiny ženy (1931–1932) Populární kapitoly sociologické, etnologické a kulturně-historické. Čtyři díly: Žena starověká; Žena středověká a renesanční; Žena novodobá a moderní; Žena přírodní
Sbírka Láska (1933) intimní poezie milostné a osobní lyriky, milostný cit v jeho kráse a obavách; rým je pravidelný. Je zajímavé, že básník ve svých předchozích kritikách intimní poezii odmítal
Sbírka politicky bojovná Srdce a mračna (1935) proti nacismu a kapitalismu. Polemika s bývalými kolegy z dob proletářské literatury, zejména s Josefem Horou a jeho sbírkou Srdce a vřava světa. Verše jsou dobově aktuální politickou lyrikou. Poděkování Sovětskému svazu je poděkováním za příklad, který dal utiskovaným a nesvobodným. Básník má víru, že bude následován[55]
Československá cesta: deník cesty kolem republiky od 28. dubna do 28. října 1933 (1935). Cestopisný deník z cesty po ČSR
Sbírka politicky bojovná Sonáta horizontálního života (1937) proti nacismu a kapitalismu. Je jednou z básníkových vrcholných sbírek. Přináší víru ve šťastný život. Země zdůrazňuje: važme si země, její osud máme ve svých rukou. Staří dělníci je prosebná báseň a polemika s Halasovou skladbou Staré ženy proti nicotě, zmaru, utrpení
Polemika Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí (1937) – Neumann vystoupil z pravověrných stalinistických pozic proti názorům A. Gidea v jeho knize Návrat z SSSR[56]
Sbírka Bezedný rok (1945) byla psána v roce 1939. Básník vyjádřil obavy z budoucnosti a z ohrožení nacismem
Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 – hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN80-85865-48-3. S. 109–123.Dostupné online
Dík bojovníku soudruhu S. K. Neumannovi k sedmdesátinám 5. června 1945. Praha: Svoboda, 1945. 146 s.
Neumann, Stanislav Kostka a Kalaš, Josef, ed. Stanislav Kostka Neumann ve fotografii. 1. vydání Praha: Československý spisovatel, 1955. [151] stran Českoslovenští spisovatelé ve fotografii; svazek 6.