Severní sámština byla poprvé podrobně popsána norskýmknězem a lingvistou Knudem Leemem v roce 1748 v publikaci En lappisk Grammatica efter den Dialect, som bruges af Field-Lapperne udi Porsanger-Fiorden a ve slovnících z let 1752 a 1768. Jedním z Leemových kolegů byl Anders Porsanger, jenž studoval mimo jiné na Trondheimské katedrální škole. Jeho práce ale nemohly být publikovány kvůli tehdejším rasistickým postojům vůči Sámům. Většina jeho prací zmizela.
Kořeny současného pravopisu severní sámštiny položil dánskýfilologRasmus Rask, který v roce 1832 publikoval dílo Ræsonneret lappisk sproglære efter den sprogart, som bruges af fjældlapperne i Porsangerfjorden i Finmarken. En omarbejdelse af Prof. Knud Leems Lappiske grammatica. Raskův pravopis, inspirovaný pravopisem českým, stál na principu jedna hláska – jedno písmeno. Všechny pozdější typy pravopisu severní sámštiny byly založeny na Raskově systému, zatímco například lulejská sámština a jižní sámština používají pravopis založený především na švédštině a norštině. Následování Raskova systému znamenalo, že některá písmena používají diakritiku (č, đ, ŋ, š, ŧ, ž), což při psaní na počítači až do vynalezení Unicodu představovalo značné potíže. Lze říci, že severní sámština byla popsána lépe než norština před tím, než Ivar Aasen publikoval svou gramatiku norštiny.
Severní sámština je stále užívána ve třech různých státech, z nichž každý používal po mnoho let vlastní severosámský pravopis. Při překladu bible do severní sámštiny, v prvních sámských novinách, Saǥai Muittalægje, a v náboženských novinách Nuorttanaste byl používán Friisův pravopis. Nor Konrad Nielsen vytvořil vlastní pravopis pro slovník Lappisk ordbok. V roce 1948 byly norský a švédský pravopis sloučeny v jeden, nazvaný Bergsland-Ruongův pravopis, nicméně v Norsku se příliš neuchytil. Navíc tehdejší moc zakázala praktické užívání sámštiny. V roce 1979 byla přijata oficiální verze pravopisu severní sámštiny pro Norsko, Švédsko i Finsko.
V současnosti je severní sámština úředním jazykem ve dvou norských krajích (fylke), Finnmark a Troms, a v šesti obcích (Kautokeino, Karasjok, Nesseby, Tana, Porsanger a Kåfjord). Sámové narození před rokem 1977 se neučili ve škole psát sámsky.
Severní sámština má více verzí pravopisu. V roce 1979 byla přijata oficiální verze, která byla naposledy upravena roku 1985. Jazyk je psán v rozšířené verzi latinské abecedy.
A a
Á á
B b
C c
Č č
D d
Đ đ
E e
F f
G g
a
á
be
ce
če
de
đe
e
eff
ge
/ɑ/
/a/
/b/
/ts/
/tʃ/
/d/
/ð/
/e/
/f/
/ɡ/
H h
I i
J j
K k
L l
M m
N n
Ŋ ŋ
O o
P p
ho
i
je
ko
ell
emm
enn
eŋŋ
o
pe
/h/
/i/
/j/
/k/
/l/
/m/
/n/
/ŋ/
/o/
/p/
R r
S s
Š š
T t
Ŧ ŧ
U u
V v
Z z
Ž ž
err
ess
eš
te
ŧe
u
ve
ez
ež
/r/
/s/
/ʃ/
/t/
/θ/
/u/
/v/
/dz/
/dʒ/
V některých starší publikacích lze místo Č/č, Š/š a Ž/ž nalézt Ć/ć, Ś/ś, Ź/ź.
Severní sámština disponuje sedmi pády. Protože genitiv a akuzativ jsou s výjimkou některých zájmenhomonymní, lze případně tvrdit, že pádů je jenom šest.
Kromě nominativu a genitivu singuláru se tvoří všechny pády pomocí koncovek. Každá koncovka má dvě varianty. Kratší pro vokalický kmen a druhá, která je prodloužená o vokál, pro kmen konsonantní.
Kondicionál se tvoří připojením sufixu -š- ke kmeni ve slabém stupni sudoslabičných slov a znaku -ivčče- ke konsonantnímu kmeni lichoslabičných slov. K sufixu se pojí navíc préteritní znak a preteritní sada koncovek.
Severní sámština má (jako ostatní sámské jazyky, finština či estonština) tzv. negativní sloveso čili záporové sloveso, které se časuje podle slovesného způsobu, osoby a čísla.
Ind. pres. Imperativ Optativ Supinum? sg. du. pl. sg. du. pl. sg. du. pl. sg. du. pl. 1 in ean eat 1 – – – 1 allon allu allot 1 aman amame amamet2 it eahppi ehpet 2 ale alli allet 2 ale alli allet 2 amat amade amadet3 ii eaba eai 3 – – – 3 allos alloska alloset 3 amas amaska amaset