René Roubíček

Jeho otec Antonín Roubíček (6. května 1898 Pelhřimov – koncem 40. let 20. století Pelhřimovsko) pocházel z rodu, kde bylo rozšířeno řemeslo kartáčníků. Poté, co vystudoval konzervatoř, živil se jako profesionální muzikant (houslista), hrál v orchestru Oldřicha Nového a kromě toho byl státem zkoušený učitel hudby, který dával doma „kondice“ (svého syna ale svěřil do péče jiného učitele hudby). Kromě hraní i maloval a také sám vyráběl housle.^[1]

Jeho matka Božena Roubíčková (rozená Klápová) (1. ledna 1901 Praha-Michle – v 60. letech 20. století) byla celý život ženou v domácnosti. Její bratři patřili ke zručným truhlářům a tesařům.^[1] Mimo jiné z jejich rukou vyrostlo mnoho srubů a dřevěných chat v tehdy vznikajících chatových osadách kolem Berounky a Sázavy. Na atmosféru, vůni prázdnin a chlapeckých volných chvil v Mokropsech René Roubíček stále vzpomínal.^[1]

Jeho o dva roky starší bratr Antonín Roubíček (1920–2004) byl po otci také muzikální (v mládí se učil hře na piano), ale z umění se věnoval jen fotografii jako hobby. Povoláním byl chemikem a pracoval jako laborant ve zdravotnictví.^[1]

Jeho strýc Jan Tříska, který s Roubíčkovými bydlel, studoval na Akademii výtvarných umění sochařství.^[1]

René Roubíček se narodil s atributy takzvaného zázračného dítěte.^[zdroj?] Jak se v průběhu jeho života ukázalo oplýval kromě dokonalé vizuální paměti i absolutním hudebním sluchem. To jej předurčovalo buď ke dráze malířské nebo hudební. V útlém věku chtěl být malířem i hudebníkem.^[1]

Hudbě se začal věnovat již jako chlapec. Stejně jako jeho bratr Antonín se učil hrát na piano. V průběhu let zvládl hru na klarinet, saxofon, kytaru, harmoniku, dudy a elektrické piáno, které si nejvíce oblíbil. Nejraději hrál jazzové skladby – improvizace. Říkal, že v improvizaci vidí paralelu volné práce se sklem u sklářské pece.^[1] Vyrůstal v Nuselském údolí, rodina tehdy bydlela v Sámově ulici číslo 647 (Dnes Čiklova 647/3, 128 00 Praha 2 – Nusle), což rozhodlo o jeho zařazení do reformní školy, kde se od třetí třídy chlapci učili ve společné třídě s dívkami. K pokroku výchovných metod tam přispíval i učitel Miloslav Disman, který se proslavil jako zakladatel a vedoucí dětského rozhlasového souboru. Žáci se kromě studia učili každý pátek veřejně vystupovat v aule před publikem.^[1] Později studoval na Vyšehradském reálném gymnáziu, kde prospíval bez problémů. Jeho nejoblíbenějším předmětem bylo kreslení.^[1]

Kreslit začal ve druhé třídě základní školy. Jeho otec mu předložil portrét v novinách s tím, aby ho zkusil nakreslit. Výsledek byl zdařilý a tak v kreslení a malování pokračoval. Jednou podle malé (formát pohlednice),^[8] nepříliš kvalitní předlohy obrazu Václava Brožíka „Slavnost u Rubense“ (1881),^[8] vytvořil za dva roky (v letech 1934 až 1936)^[8] na plátně (rozměrově mnohonásobně větší) kopii Brožíkova díla, na které bylo celkem 52 postav.^[1]

• Slavnost u Rubense
• 
  Celkový pohled na obraz^[8]
• 
  Detail levé části obrazu^[8]
• 
  Detail pravé části obrazu^[8]

Ve svých 14 letech obraz vystavil na přehlídce amatérských malířů. Dne 2. listopadu 1937, v jeho 15 letech vyšel v ranním vydání deníku A-Zet na titulní straně o něm článek i s jeho fotografií.^[9][1] V článku bylo uvedeno, že již v roce 1932 vystavoval v Praze na výstavě amatérů 29 svých obrázků, několik jich zde prodal, aniž kdo tušil, že jejich autorem je teprve desetiletý chlapec.^[9][1] Tehdy majitel jednoho grafického podniku hodlal mladého chlapce zaměstnat na pozici grafika. Z nabídky sešlo až když se jako desetiletý setkal s majitelem grafického podniku.^[9][1]

Několik významných malířů-umělců,^[kdo?] kteří viděli jeho obrazy, viděli jeho talent a předpovídali, že po reálné škole bude studovat na malířské akademii.^[1] Jeho talentu si všiml i tehdejší rektor akademie Max Švabinský a vyzval jeho rodiče i jeho samého, aby po skončení reálné školy studoval u něho na akademii. Jenže, když měl ke Švabinskému nastoupit, byla válka a vysoké školy (včetně akademie) byly zavřeny.^[1] To se netýkalo Uměleckoprůmyslové školy, která tehdy neměla statut vysoké školy, ten získala ho až po válce,^[1] a tak učitel kreslení na reálné škole profesor Jindřich Severa mu přinesl přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu a doporučil mu, aby jako studijní obory vyplnil „monumentální malba“ a „sklo“.^[1]

• První celostátní výstava malířů – amatérů v Praze 1932
• 
  Titulní stránka katalogu
• 
  Úvodní stránka katalogu
• 
  Detail stránky s výčtem vystavovaného díla R. Roubíčka

• Malíř René Roubíček v dobovém tisku
• 
  Deník A–Zet (ranní vydání)^[9]
• 
  Mladý hlasatel^[10]
• 
  O samostatné výstavě
• 
  O Rafaelu Kubelíkovi a R. Roubíčkovi

Další jeho působení bylo formováno studiem na Uměleckoprůmyslové škole ve sklářském ateliéru vedeném profesorem Jaroslavem Václavem Holečkem. Jaroslav Holeček původně učil na novoborské škole v českém oddělení. To bylo po záboru Sudet zrušeno a proto Jaroslav Holeček se přesunul na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy.^[1] Zájem o sklo spojoval Roubíčka i s jeho spolužákem Josefem Michalem Hospodkou, pozdějším pedagogem na odborné sklářské škole v Novém Boru a ve školní sklářské huti v Chřibské. Kromě skla byli oba muzikanti a na Uměleckoprůmyslové škole založili Streichkapelleglaswerke (tzv. „smyčcovou sklářskou kapelu“), kde kromě houslí a violy byly zastoupeny i dudy a klarinet.^[1] Dva roky před ukončením studií nastoupila ke studiu Miluše Kytková. Původně chtěla studovat latinu a řečtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ale ta byla zavřená,^[1] proto také nastoupila do Uměleckoprůmyslové školy. V roce 1948 se stala jeho manželkou.^[1]

• Smyčcová sklářská kapela (1940 - 1944)
• 
  Dudácká kapela při vystoupení
• 
  Dudácká kapela při odpočinku

V letech 1945–1952 byl René Roubíček vedoucím oddělení broušeného skla a pedagogem Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově. Svým sochařským pojetím broušeného skla výrazně ovlivnil výtvarné směřování školy i jejích absolventů. V té době také spolupracoval s ateliéry n.p. Umělecké sklo v Novém Boru. Po zrušení školy v Kamenickém Šenově byl v letech 1952–1953 výtvarníkem střediska pro sklo v architektuře ve Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. V letech 1952–1958 také externě spolupracoval s Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a jemné keramiky a později s Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK). V letech 1955–1965 byl vedoucím výtvarníkem skláren Borské sklo n.p. V letech 1966–1968 byl externím pedagogem Akademie výtvarných umění v Praze.^[11]

V závěru 40. let na sebe upozornil broušeným a řezaným sklem. Od počátku 50. let se věnoval objektům z hutního skla formovaným ještě ve žhavém stavu. Jeho tvůrčí metoda je založena na improvizaci a spolupráci s mistry skláři, zejména Josefem Rozinkem, od poloviny 70. let s Petrem Novotným a nakonec s Jiřím Pačinkem v Lindavě nebo s podnikem Preciosa – Lustry v Kamenickém Šenově.^[11]

Navrhoval rozměrné objekty složené z řady prvků, abstraktní kompozice, kde spojoval kovové konstrukce s barevnými skleněnými tvary, což byly technicky náročné a často tvarově značně složité objekty. Slavné jsou jeho hutně tvarované „Sloupy“ z konce 60. let, představené na Světové výstavě 1967. Ve veřejném prostoru realizoval monumentální lustry nebo spíše světelné plastiky. Na konci 60. let začal pracovat s ohýbanými skleněnými tyčemi, které předurčily i jeho působivou dynamickou plastiku z křišťálového skla a kovu (Mrak – voda, zdroj života) prezentovanou na Světové výstavě 1970. Známý je jeho cyklus zjednodušených skleněných hlav a polopostav (Hlavy a figury) i období tvorby, kdy se inspiroval hudebními nástroji. Lehký erotický podtext prezentoval v cyklu „Dámské doplňky“. Spolupracoval i s architekty při realizaci skleněných fasád, svítidel a skleněných stropů.^[4]

Jeho rané dílo zahrnovalo návrhy široké palety průmyslově vyráběných nádob pro domácnost a také některé neobvyklé experimentální postupy studených technik opracování skla, rytí a broušení. Během svého profesorského působení na Střední odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově (1945–1952) vytvořil cyklus broušených a rytých váz, barokních abstrakcí, ale i náročnou figurální kompozici, plastiku Antonín Dvořák, což je reliéfně broušená váza vytvořená v roce 1946, která je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, další broušené vázy byly jeho prvními plastikami. Některé kusy ponechal hrubé, s jasně patrnou texturou brusného kotouče, jiné vyleštil do vysokého třpytu a průhlednosti. Obdobných továrních postupů rytí a broušení skla použila v letech 1957 až 1958 i jeho manželka Miluše Roubíčková, kdy vytvořila sérii několika talířů a hluboce broušených mis z olovnatého křišťálu s asymetrickou kompozicí velkých čirých čočkovitých brusů.

Pro československou expozici skla na Světové výstavě 1958 v Bruselu předvedl rozměrnou abstraktní plastiku z barevných ručně tvarovaných bloků z litého skla. Plastika nesla název „Sklo – hmota – tvar – výraz“. Tím překročil hranici mezi užitným a volným uměním. Plastika byla integrální součástí expozice a rozměrnější varianta této instalace byla prezentována o rok později, v roce 1959 v Praze pod sebevědomým názvem, „Sklo – umění dneška“. Za tento bruselský exponát obdržel Velkou cenu (Grand Prix). Toto prestižní mezinárodní uznání předznamenalo cestu k novému pojetí skla jako tvárné, plastické hmoty aplikované nejen užitkově, ale jako svébytný estetický a sochařský materiál.

V letech 1959 až 1960 vytvořil ve sklárnách v Novém Boru cyklus skleněných objektů nazvaných „Dekorativní plastiky“.

Pro Bienale v São Paulu v roce 1966 vytvořil sérii rozměrných vertikálních skleněných plastik, sloupů vytvářených nejprve foukáním, později pak přímo ze žhavého tekoucího čirého skla. Tyto skleněné sloupy vzbudily ohlas mezi uměleckou veřejností a proto jim bylo vyhrazeno čestné místo ve sklářské expozici na Světové výstavě 1967 v Montréalu. Hledáním vlastní formy materiálu dospělo tehdejší Roubíčkovo dílo k informelu.^[11] Část skleněných sloupů umístěných uvnitř pavilonu byla harmonicky doplněna i skleněnou fontánou instalovanou v exteriéru.

Hlavním motivem československé expozice na Světové výstavě 1970 v Ósace bylo téma „Osud malých národů“. Jeho úvodní rozměrná skleněná plastika představovala „Mrak“ jako zdroj vody, základu všeho života. Druhou rozměrnou skleněnou plastiku z taveného skla s názvem „Řeka“ (jako ilustraci osudů malých zemí) ztvárnila sklářská dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Po skončení výstavy zůstala skleněná plastika „Mrak“ umístěna v neznámém rekreačním středisku v Japonsku. Plastika „Řeka“ byla rozprodána po částech do různých částí světa. V roce 1973 k 500. výročí narození Mikuláše Koperníka, v rámci oslav UNESCA vytvořil rozměrnou plastiku „Pocta Mikuláši Koperníkovi“, která byla technologicky a tvarově připomínala ósacký „Mrak“. Tato plastika je v majetku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Začátkem 80. let vytvořil cyklus dlouhých, asketických abstraktních tvarů. Technologicky se jedná o foukání skla do forem, ale vznikající tvary jsou různé i při použití stejných forem. Tak jako jsou různé lidské charaktery. U figur, tvořených obdobně pak vzniká navíc i dojem jiného pohybu. Známé jsou skleněné „autoportréty“ (hlava nazvaná „Paní Roubíčková“, hlava nazvaná „Pan Roubíček“).^{[p 4]}

V první polovině 80. let se věnoval zpracování poměrně velkých objektů z barevného skla souborně označovaných jako „Dámské součástky“. Jednalo se např. o fontánu tvořenou dlouhými pěstěnými dámskými prsty (jezírko zámku Nennig v Německu), objekty znázorňující zahalená dámská pozadí, ňadra (nebo jejich náznaky), štíhlé nohy, rty, oční bulvy (v nadživotních proporcích) nebo velké stylizované bezvlasé dámské hlavy s akcentovanými plnými rty a výraznýma očima. Všechny tyto objekty mají společného jmenovatele, lehký erotický podtext.

Ve druhé polovině 80. let (na sklářských virtuózních přehlídkách) se nechal inspirovat dechovými hudebními nástroji a vytvořil sérii skleněných klarinetů. Sám jako nadaný jazzový hudebník spatřoval v klarinetech podobnost se sklářskými píšťalami, do obojího se fouká a v rovině improvizace spatřoval podobnost v balancování žhavého skla na konci sklářské píšťaly a fantazii zvuků z klarinetu.

V roce 1990 představil skupinu dekorativních řeckých sloupů se společným názvem, Don't Worry, be Happy – Vracíme se do Evropy na výstavě „New Glass in Europe, 50 Artists – 50 Concepts“ v Kunstmuseum v Düsseldorfu. Nejdelší sloup byl asi 2 metry vysoký. Všechny sloupy byly sestaveny z mléčných bílých trubek a barevného skla se skvrnkami, tečkami a vlákny vetvarovanými do jejich povrchu (technika obalování skla barevnými střepy). Ideově měly „Sloupy“ představovat svobodný návrat ke kořenům antické kultury po sametové revoluci v Československu v roce 1989.

• Don't Worry, be Happy - Vracíme se do Evropy
• 
   
• 
   
• 
   
• 
   
• 
   

Téma tance a tanečního veselí jej inspirovalo ke tvorbě velmi náznakových „nefigurativních figur“. Jednalo se o objekty sestavené z různě tvarovaných, často ostře barevných elementů, spojených skleněnou sponou.

Práce v plochém skle a inspirace rozměrnými skleněnými tabulemi byl nový prvek. V jeho exteriérové tvorbě se materializoval za spolupráce s architekty, především ve formě skleněných fasád, různých osvětlovadel a světelných stropů. Jednolitou skleněnou plochu osadil upevněnými elementy. Ty měly buď podobu broušených trojhranných prvků, kdy vytvářely světelnou a barevnou kompozici, lámaly světlo do duhových spekter nebo byly jen průsvitné, vytvořené z hutně tvarovaného skla. V interiérech sestavil světelné objekty z volně řazených skleněných tabulí. Jejich čelní hrany nepravidelně vylamoval do zubů. Tak vznikly světelné struktury ostře kontrastující s plochou uniformitou seřazených skleněných tabulí. Známá je rozměrná skleněná plastika "Pyramida" vystavená v roce 1996 na Aperto Vetro v Benátkách.

Příkladem jeho tvorby se skleněnými tabulemi jsou lepené tabule z cyklu „Obrazárna“ (1995–1997). Některé tabule měly svoje unikátní jména (např. „Dav je krásný“, „Barevný jazz“, „Benetton“ apod.)

• Díla z cyklu Tavenice (1995-1997) a z cyklu Obrazárna (1995–1997)
• 
   
• 
   

Jeho tvorba po roce 2000 byla technologicky velice pestrá.^[12] Její dominantní motivy přiblížila především výstava Sklo a proč ne I ? v museu na Kampě.^[4] konaná ke konci roku 2012.

• Kromě některých objektů staršího data (např. Montreálské sloupy z let 1966, 1967) se zde objevily i následné variace na „sloupovou“ tematiku, tedy objekty mnohdy zpracované jinými technologiemi (např. sloupy tvořené pomocí skleněných a kovových spirál, rok vzniku 2010). Zajímavým exkurzem do tematiky „sloupů“ byly i tzv. „Kopnové sloupy“ (rok vzniku 2002).^{[p 5]}
• Jinou skupinu skleněných objektů představují objekty vytvářené technologií taveného skla do forem (roky vzniku 2008 až 2010). Na rozdíl od technologicky příbuzného předešlého cyklu „Tavenice“ z let 1995 až 1997 nejsou tak zářivě barevné, spíše temnějších barev (Paseka, Kravata, Vlny) nebo zcela transparentní.

• Ukázky z děl (2002–2010)
• 
  Kopnové sloupy
• 
  Objekty tavené do forem

• Neobvyklým jeho projektem byl cyklus objektů „Kovárna andělů“ (rok 2009). Jednalo se o společnou instalaci nápadně barevných menších skleněných objektů ve společné kovové designové skříni.

• Kovárna andělů (2009)
• 
  Mísy I
• 
  Mísy II
• 
  Anděl, Vítěz

• Instalace souboru rozměrných číší nad nimiž visí lustr byla prezentována pod názvem „A je dopito“, pochází z let 2011–2012 a vytvořil si ji ke svým 90. narozeninám. Lustr byl ve dvou případech vystaven a byl umístěn nad stolem s číšemi v roce 2012 na Novoměstské radnici, v roce 2013 v Muzeu na Kampě. V roce 2013 byl v muzeum AJETO v Novém Boru a v roce 2014 ve Veste Coburg-Coburger Glasspreis. V roce 2013 i 2014 už ale z prostorových a elektrických důvodů nebyl lustr nad stolem se sklínkami instalován.
• Výletem sklářského umělce do světa kovových materiálů je dílo „Dialog“ z roku 2012. Použil v něm ostře ohýbané plechy z leštěné mosazi a nerezové oceli.

• Ukázky z děl (2011–2012)
• 
  A je dopito
• 
  Lustr (A je dopito)
• 
  Ručně tvarované skleněné objekty
• 
  Skleněný objekt
• 
  Dialog

Roubíčkovy návrhy pro architekturu vznikaly průběžně od druhé poloviny 60. let. Jeho svítidla mají často charakter rozměrných světelných plastik (ambasáda v Berlíně, hotely Thermal, Karlovy Vary a Intercontinental v Praze).^[15]

Ke své tvorbě přistupoval svobodně. Je známý nejen rozměrnými monumenty a světelnými kompozicemi, ale i komornějšími objekty, které i v malých rozměrech působí monumentálním dojmem. Pracoval povětšinou s průhledným sklem. Kladl důraz na prostor, světlo, optické efekty a rafinované hry světla. Jeho manželka Miluše Roubíčková volila pro svoji tvorbu povětšinou neprůhledné sklo s využitím pestrých barev. Vytvářela objekty a plastiky spíše komorního rázu. Její tvorba je oslavou prostých věcí kolem nás. Díla působí intimním dojmem, navozují spíše pocit domova. Pohybovala se mezi světem reality a světem fantazie, mezi všedností a poezií. V jejím svérázném pojetí pop-artu se tak spojoval český humor s ženskou poetičností.^[16][14]

• Manželé Roubíčkovi
• 
  René Roubíček (2016)
• 
  Miluše Roubíčková (2003)

• 1940–1944 Studium na Uměleckoprůmyslové škole (UPŠ) v Praze (ateliér monumentální malby a skla, profesor Jaroslav Václav Holeček)
• 1945–1952 Působil jako pedagog na Odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově. Byl profesorem – výtvarníkem oddělení broušeného skla. Spolupracoval (výtvarně) s ateliéry Uměleckého skla v Novém Boru
• 1949–1950 Pracoval na závěrečné práci a přípravě na složení státní zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze (ateliér, profesor Josef Kaplický)
• 1952–1953 Byl výtvarníkem vývojového střediska při Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě
• 1952–1958 Spolupracoval s Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a jemné keramiky v Praze (později ÚBOK)
• 1953–1955 Výtvarníkem ateliérů Uměleckého skla v Novém Boru
• 1955–1965 Pracoval jako vedoucí výtvarník technicko – výtvarného střediska Borského skla v Novém Boru
• 1966–1968 Pedagogické působení na Akademii výtvarných umění AVU v Praze
• 1969 – Volné autorské tvorbě se začal věnovat po roce 1969 jako výtvarník ve svobodném povolání. Souběžně externě spolupracoval s Crystalexem Nový Bor, Sklárnou Ústředí uměleckých řemesel (ÚUŘ) ve Škrdlovicích, se sklárnou Hergiswiler Glasi v Hergiswilu, (Švýcarsko) a se sklárnou Ajeto v Lindavě.^[17]
• 2006 Přijal účast v The Visiting Artist Program, Museum of Glass, Tacoma, Washington.^[17]
• 2006 – Od roku 2006 spolupracoval se společností Moser, a.s., Karlovy Vary^[17]

• 1958 Grand Prix (Světová výstava Expo 58, Brusel),
• 1963 Krajská cena středočeského krajského národního výboru (SKNV) v Ústí nad Labem,^[18]
• 1967 Státní cena Klementa Gottwalda,^[18]
• 1969 Zlatá medaile (Mezinárodní veletrh uměleckých řemesel) EXEMPLA (Mnichov),
• 1970 Stříbrná medaile (Mezinárodní veletrh uměleckých řemesel) EXEMPLA (Mnichov),
• 1977 Urkunde Coburger Glaspreis (1. Coburger Glaspreis, Coburg),
• 1980 První cena za skleněné plastiky (Zentral Schweitzer Glaspreis, Luzern),
• 1985 Ehrenpreis (Zweiter Coburger Glaspreis, Coburg),
• 1997 Cena Masarykovy Akademie umění (Česká sklářská společnost),
• 2007 uveden do síně slávy Czech Grand Design, Akademie designu České republiky
• 2008 uveden do síně slávy Bayerische Staatspreis.^[17]
• 2015 uveden do síně slávy Mezinárodního sklářského sympozia IGS Nový Bor

• 1982 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,
• 1982 Frauenau v Bavorsku, (Německo),
• 1983 Luzern, (Švýcarsko),^{[p 6]}
• 1984 Luzern, (Švýcarsko),^{[p 6]}
• 1985 Immenhausen v Hesensku, (Německo)
• 1985 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,
• 1988 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,
• 1991 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,

• 1994 Pilchuck Glass School v Seattle
• 1998 Přednáškové turné po Japonsku v Jokohamě, Museum of Modern Art a další města

• 1961 Praha, Umělecká beseda
• 1965 Liberec, Severočeské muzeum
• 1965 Praha, Galerie Československý spisovatel
• 1967 Brno, Moravská galerie
• 1967 Ústí nad Labem, Galerie Dílo
• 1968 Kamenický Šenov, Sklářské muzeum
• 1968 Poznaň
• 1972 Kutná Hora, Muzeum Na hrádku
• 1976 Frýdek-Místek, Státní zámek
• 1977 Praha, fotoateliér K. Kalivody (soukromá výstava)
• 1980 Moravská Třebová, radnice
• 1982 Jičín, Okresní muzeum a galerie
• 1982 Luzern, Glasgalerie – Hergiswiler Glasi
• 1985 Praha, Atrium (společně s Miluší Roubíčkovou a grafikem Vladimírem Nagajem)
• 1987 Düsseldorf, Galerie Ingrid Mensendiek
• 1987 Frankfurt nad Mohanem, Galerie Gottschalk – Betz
• 1989 Vídeň, J. & L. Lobmeyr
• 1992 Jablonec nad Nisou, Muzeum skla a bižutérie
• 1993 Praha, Galerie Rob van Doel
• 1993 Praha, Galerie U prstenu
• 1994 Wiesloch, Kunsthauszentrum Palatin
• 1995 Frankfurt nad Mohanem, Galerie Vetro
• 1995 Mariánské Lázně, Kulturní středisko a Městské divadlo
• 1995 Praha, Galerie U prstenu
• 1996 Würzburg, Barockhäuser, Joseph – Griesing Saal
• 1996 Sommerhausen nad Mohanem, Galerie beim "Roten Turm" Schweinfurt
• 1996 Galerie am Schrotturm
• 1997 Praha, Galerie Fronta
• 1997 Praha, Galerie Na Jánském vršku
• 1997 Hamburk, Glasgalerie Hittfeld

Výstavy z posledního období, většinou společně s Miluší Roubíčkovou:^[17]

• 2000 Londýn, The Studio Glass Gallery
• 2000 Koganezaki, Koganezaki Crystal Park ("Liberated Glass")
• 2001 Osaka, Enomoto Gallery
• 2001 Bergamo, Gallery D'Arte and Divetro
• 2001 Praha, Galerie Pyramida (s Karlem Vysušilem)
• 2001 Praha, Galerie Pokorná
• 2002 Salcburk, Prager Galerie
• 2002 Lucemburk, Galerie Chapelott ("Sklo – umění dneška")
• 2002 Drážďany, Galerie F
• 2003 Praha (27.6.2003 až 21.9.2003), Uměleckoprůmyslové museum v Praze (Mistři evropského sklářství: Miluše a René Roubíčkovi, sklo / retrospektiva 1944–2003)
• 2003 Praha, Galerie Pokorná ("Sklo a obrazy")
• 2003–2004 Bergamo, Gallery D'Arte and Divetro
• 2003–2004 Londýn, The Studio Glass Gallery
• 2005 Praha, Museum Kampa ("Karneval v Benátkách")
• 2007 Praha, Galerie Pokorná (s Jiřím Pačinkem)
• 2012 Kamenický Šenov, Sklářské muzeum ("René Roubíček – Lustry");
• 2012 Praha, Novoměstská radnice ("René Roubíček a Bořek Šípek – Generace ve skle")
• 2012–2013 Praha, Umělecká galerie Moser ("René Roubíček, Sklo je jako jazz")
• 2012–2013 Praha, Museum Kampa (René Roubíček, SKLO – A PROČ NE I.!)^[4]
• 2015 – "Miluše a René Roubíčkovi - Sklo", muzeum města Brno, hrad Špilberk, královská kaple (8.7.2015 až 6.9.2015)^[16]

René Roubíček se účastnil svými díly na Světových výstavách Expo 58 v Bruselu, Expo 67 v Montreálu a Expo 70 v Osace. (podrobnosti viz následující kapitola)

• 1958 Československý pavilon v Bruselu na Světové výstavě Expo 58, prostorová kompozice ze skla a kovu.
• 1959 Podobná kompozice na výstavě Československé sklo v Moskvě, na výstavách českého skla v Bombaji, Dillí, Sao Paulu
• 1960 Výstavy československého skla v Praze (repríza bruselské výstavy), v Liberci (repríza moskevské výstavy), dále pak v Káhiře, Kolombu a Monte Carlu.
• 1965 Liberec – výstavní trhy; fontána ze skleněných sloupů
• 1965–1966 Skleněné sloupy a plastiky pro bienále v Sao Paulu a pro výstavy v Benátkách a Lutychu
• 1966 Ostrava, Smuteční obřadní síň; vitráž skládaná do olova
• 1967 Montreal, Československý pavilon v Bruselu na Světové výstavě Expo 67; seskupení hutně tvarovaných sloupů – plastik a skleněná fontána
• 1969 Hutně tvarované lustry na Československém velvyslanectví v Sofii
• 1970 Československý pavilon v Osace na Světové výstavě Expo 70; Mrak – voda, zdroj života (plastika z křišťálového skla a kovu)
• 1970 Kolín nad Rýnem, Galerie Baukunst; skleněná plastika ve vstupní hale
• 1970 Hutně tvarované lustry na Československém velvyslanectví v Londýně; (architekt Jan Šrámek)
• 1970 Hutně tvarované lustry a osvětlovací tělesa na Československém velvyslanectví ve Washingtonu (architekt Jan Šrámek)
• 1971 Kolín nad Rýnem, Správní budova koncernu Görling; lustry
• 1972 Vstupní hala konzulátu SSSR v Praze; lustr; (architekt Jan Šrámek)
• 1973 Hutně tvarované lustry pro Městské divadlo v Pelhřimově
• 1974 Braziliana, hutně tvarované lustry na Československém velvyslanectví
• 1974 Hotel Intercontinental v Praze; lustrový kazetový strop a světelné skleněné plastiky; (architekt Jan Šrámek)]
• 1976–1977 Karlovy Vary, hotel Thermal a festivalové kino; skleněná fontána, skleněný lustr a osvětlovací tělesa; (architekt Věra Machoninová)
• 1977 Obřadní síň v Mostě; stěny z litého barevného skla
• 1984 Göttingen, městské divadlo; lustry ve vstupní hale
• 1984 Vstupní hala, městské divadlo v Mostě; skleněná tavená plastika; (architekt Ivo Klimeš)
• 1986 Coburg, kongresová hala; skleněná stěna vstupní haly; skleněná stěna se spektrálními skly; (skleněná fasáda – vitráž a světelné stropy); (architekt Busso von Busse)
• 1987 Saarbrücken, Altersheim; světelná skleněná plastika
• 1988 Würzburg, kostel Gnadenkirche; vitráž
• 1989–1990 Paříž, schodišťový lustr pro budovu saarského regionu (Maison de la Saar)
• 1990 Nennig, kasino; skleněná fontána
• 1992 Saarbrücken, sportovní hala; skleněné plastiky
• 1993 Nová radnice, Riegelsberg; světelný strop zasedací síně; (architekt Bernard Focht)
• 1994 Vodní zámek, Thurnhout, (architekt E. van Loven)
• 1996 Saarbrücken, IDS Centrum; kulatý lustr
• 2005 Praha, hotel Marriott; skleněná fontána^[17]
• 2006 Šanghaj, hotel Sheraton; stěna ze skleněných sloupů^[17]
• 2006 Praha, Národní galerie v Praze, Veletržní palác – stálá expozice současného a moderního umění (instalace nové verze kompozice z Expo 58 v Bruselu)^[17]
• 2006–2007 Karlovy Vary, Moser, a.s. (soubor unikátních skleněných exponátů ke 150 letům společnosti)^[17]
• René Roubíček je autorem originální skleněné Ceny Pavla Kouteckého za dokumentární film (cenu uděluje od roku 2007 The Association of Film and Sociology (AFIS)^{[17][p 7]}
• 2008–2009 nová díla pro Moser, a.s., spolupráce dále pokračuje^[17]
• 2010 Glass Retro Collection, soubor skleniček – René Roubíček Brusel 58 (projekt pro Ajeto Art Glass Museum)^[17]
• EPD Praha City Centre; skleněný strop; (architekti Jan Hoffman a Otto Dvořák)

Díla René Roubíčka jsou hojně zastoupena v soukromých sbírkách, dále pak v domácích a zahraničních sbírkách skla a moderního umění:

• Moravská galerie v Brně
• Muzeum skla a bižutérie v Jablonci nad Nisou
• Sklářské muzeum v Kamenickém Šenově
• Severočeské muzeum v Liberci
• Sklářské muzeum v Novém Boru
• Vlastivědné muzeum v Olomouci
• Východočeské muzeum v Pardubicích
• Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
• Národní galerie v Praze
• Okresní muzeum ve Žďáru nad Sázavou
• Stedelijk Museum v Amsterodamu
• Akademie der Kűnste v Berlíně
• Kunstsammlungen der Veste Coburg v Coburgu
• The Corning Museum of Glass, Corning (city), New York, USA
• Glasmuseum Hentrich im Ehrenhof v Düsseldorfu
• Glasmuseum Ebeltoft v Ebeltoftu
• Museum fűr Kunsthandwerk ve Frankfurtu nad Mohanem
• Sklářské muzeum ve Frauenau
• Badisches Landesmuseum v Karlsruhe
• Museé Cantonal des Beaux – Arts v Lausanne
• Stedelijk Museum De Lakenhal v Leidenu
• Victoria and Albert Museum v Londýně
• Museé des Arts Décoratifs v Paříži
• Museum Bellerive v Curychu
• Koganezaki Crystal Park Glass (Japonsko)
• Museum of Glass, Tacoma, Washington^[17]
• Pinakothek der Moderne, Mnichov^[17]
• Glasmuseum Frauenau (Sammlung Wolfgang Kermer), Frauenau

• Alfons Hannes (mit Beiträgen von Wolfgang Kermer und Erwin Eisch): Die Sammlung Wolfgang Kermer, Glasmuseum Frauenau: Glas des 20. Jahrhunderts; 50er bis 70er Jahre. Schnell & Steiner, München, Zürich, 1989 (= Bayerische Museen; 9) ISBN 3-7954-0753-2, p. 134-135.
• Volf, Petr a Roubíček, René. Sklo nepočká: portrét jazzového skláře Reného Roubíčka. Vydání první. Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2015. 156 stran. ISBN 978-80-87430-45-3.
• Milan Hlaveš a kolektiv (Jiří Pospíšil, Helena Koenigsmarková, Miroslav Klivar, Meda Mládková), 7 + 1 Mistři českého skla. Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha 2016, 94 stran; ISBN 978-80-87344-32-3.

• Václav Dragoun, Miluše Roubíčková, Bořek Šípek
• Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský
• Meda Mládková
• Československý pavilon na Světové výstavě 1967
• Arno Čančík

• Obrázky, zvuky či videa k tématu René Roubíček na Wikimedia Commons
• Osoba René Roubíček ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je René Roubíček
• KOVÁČ, Peter, PhDr. René Roubíček a Miluše Roubíčková v Muzeu Kampa aneb stáří nemá nic společného se stavem ducha [online]. Stavitelé katedrál, 2012-01-01 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• SKALA, Petr. Cyklus: Výtvarnické konfese, René Roubíček [online]. Dokumentární pořad Česká televize (ČT2), (Stopáž: 26 minut), 2007, rev. 2008 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online. 
• VIP Glass – XI. Mezinárodní sklářské sympozium IGS, Výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze 16/5-18/8 2013; IGS = International Glass Symposium, 11. mezinárodní sklářské sympozium (4.10. až 7.10.2012) [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• Moser designers: Roubíček René – Legend of modern Czech glass [online]. Moser, 2013-01-01 [cit. 2015-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-19. (anglicky) 
• Staří mistři: René Roubíček
• FARNÁ, Kateřina. Zemřel umělec René Roubíček, patřil ke světové špičce. Novinky.cz [online]. Borgis, 2018-05-05 [cit. 2018-05-06]. Sklářský výtvarník René Roubíček patřil ve svém oboru k naprosté světové špičce. Zemřel v požehnaném věku 96 let. Právu to v sobotu potvrdila jeho dcera Michaela Lesařová–Roubíčková. Dostupné online. 

• CHURAVÝ, Mojmír. Exhibition: Glass and why not? I, (work of René Roubíček); Krátké video z výstavy "Sklo a proč ne? I" (2012 / 2013) [online]. YouTube, 2014-03-16 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• ZEMAN, Rosťa. René Roubíček at the Preciosa Lighting Showroom in Prague [online]. YouTube, 2013-10-12 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
• JEDINAK, Petr. René Roubíček (a Jiří Pačinek) [online]. YouTube, 2012-11-01 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• Z1TV. Interview Z1, host René Roubíček (22. 6. 2010); Tomáš Cikrt zpovídá sklářského výtvarníka Reného Roubíčka [online]. YouTube, 2010-06-23 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• MOSERGLASSWORKS. Moser Art Gallery opened by the exhibion of Mr. René Roubíček [online]. YouTube, 2012-10-26 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• PRAGUEDIARY. 06.06.2012 Bořek Šípek a René Roubíček - Generace ve skle [online]. Novoměstská radnice 07.06.2012–09.09.2012: YouTube, 2012-06-18 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• JEAN CLAUDE CHAPELOTTE. Rene Roubicek glass contemporary; GLASS GALLERY expo luxembourg (2002) [online]. GLASS GALLERY expo luxembourg: YouTube, 2010-08-06 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. 
• KUNC, Zdeněk. Jiří Pačinek; René Roubíček and Jiří Pačinek for Sans Souci [online]. YouTube, 2009-05-10 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.