Polokruhovitý kanálek
Polokruhovité kanálky (lat. canales semicirculares) jsou kostěné kanálky v labyrintu vnitřního ucha obratlovců. V dobách vzniku obratlovců prošly bouřlivou evoluční historií: sliznatky mají pouze jeden polokruhovitý kanálek, mihule mají dva a ostatní obratlovci tři.[1] Tyto tři struktury jsou pak orientovány přibližně ve třech rovinách prostoru. Uvnitř jsou duté, vyplněné endolymfou, která se při sebemenším pohybu (přesněji při úhlovém zrychlení) uvádí do pohybu a dráždí smyslové orgány, tzv. ampulární kristy.[2] Polokruhovité kanálky jsou díky této vlastnosti důležitou součástí tzv. vestibulárního orgánu rovnováhy.
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/fb/Vestibular_system%27s_semicircular_canal-_a_cross-section.jpg/310px-Vestibular_system%27s_semicircular_canal-_a_cross-section.jpg)
Anatomie člověka a funkce
Tři polokruhovité kanálky, které se u člověka rozeznávají, jsou:[3]
- canalis semicircularis anterior (přední polokruhovitý kanálek) – vyklenuje se nahoru, kolmo na podélnou osu skalní kosti
- canalis semicircularis posterior (zadní polokruhovitý kanálek) – vystupuje dozadu, rovnoběžně s podélnou osou skalní kosti a poněkud níže než c. s. anterior.
- canalis semicircularis lateralis (boční, též laterální polokruhovitý kanálek) – vystupuje bokem (laterálně), v úrovni mezi dvěma zbývajícími kanály
Na začátku každého z polokruhovitých kanálků je lahvicovitá rozšířenina, tzv. ampula (ampulla ossea).[3] Odtud vybíhá vlastní tělo kanálku, načež se každý kanálek polokruhovitě stáčí a ústí zpět do vejčitého váčku vestibula. V kanálcích se nachází membránový labyrint tvořený blanami. Mezi blánami a kostí kanálku se nachází perilymfa, uvnitř systému blan je endolymfa. Vlastní vnímání rovnováhy se odehrává v ampulách každého polokruhovitého kanálku: jsou zde tzv. kristy, které se skládají především z vláskových buněk. Kolem kristy je bohatý obal z mukopolysacharidů, tzv. kupola. Když se hlava začne otáčet či jinak hýbat, endolymfa se dá do pohybu. Kupola se při pohybu okolní endolymfy vychyluje do stran a podrážděné vláskové buňky na to (při určitém konkrétním směru pohybu) reagují změnou membránového potenciálu, tedy tzv. depolarizací. Tato reakce se přenáší na přiléhající bipolární buňky sluchově rovnovážného nervu a ten informace převádí do mozku.[4]
Archosauři
Velmi spletitou evoluční historii mají polokruhovité kanálky také u archosaurů, velké skupiny obratlovců, zahrnujících mj. dinosaury a ptakoještěry, nebo také současné krokodýly a ptáky. Brzy v evoluční historii této skupiny (asi před 250 miliony let) je pozorovatelný výrazný rozkol mezi "ptačí" vývojovou linií a "krokodýlí" vývojovou linií, a to i v utváření jejich polokruhovitých kanálků v lebce.[5]
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu polokruhovitý kanálek na Wikimedia Commons