Marco Verratti

Verratti začínal v klubu Delfino Pescara 1936. V A-týmu debutoval ve svých 16 letech. V sezoně 2010/11 italské druhé ligy Serie B Pescara předváděla pod trenérem Zdenkem Zemanem atraktivní fotbal, a v následujícím ročníku 2011/12 si celkovým triumfem zajistila postup do Serie A. Verratti byl důležitou součástí vítězného týmu a média mu přisoudila přezdívku nový Pirlo.^[1]

V průběhu července 2012 podepsal pětiletý kontrakt s francouzským klubem Paris Saint-Germain. Pařížský zámožný klub v Itálii nakoupil několik hvězd (Zlatan Ibrahimović, Ezequiel Lavezzi, Thiago Silva) za částku dosahující k 250 milionům liber.^[1] Verratti byl pro francouzský fotbal nový a neznámý pojem přicházející za částku 8,6 milionu liber, která se eventuálně mohla vyšplhat na částku 11,75 milionu liber.^[3] Naopak v Itálii se jeho přestup ven stal diskutovaným. Reprezentační trenér Cesare Prandelli, který 19letého Verrattiho zařadil do předběžné nominace na Euro 2012, se vyjádřil následovně: „Považuji za skandální, že hráč jako Verratti, hráč, kterého jsme doma pozorovali, kterého dobře známe, skončí v zahraničí, a že my jsme to dovolili. Ještě jednou opakuji, skandální.“^[1]

Italský trenér Carlo Ancelotti jej 11. srpna 2012 nasadil do úvodního kola francouzské Ligue 1 v domácím prostředí proti Lorientu, ze kterého se urodila remíza 2:2.^[4] Proti Toulouse 14. září (5. kolo) našel jím lobovaný míč Javiera Pastoreho, který při domácí výhře 2:0 otevřel skóre.^[5] Při střídání v době asi 10 minut před koncem jej diváci doprovodili potleskem.^[1] Atmosféru nejprestižnější evropské pohárové soutěže – Ligy mistrů UEFA – poprvé okusil 18. září proti Dynamu Kyjev. Pařížský tým před domácím publikem vyhrál 4:1.^[6] Pouť Ligou mistrů v sezóně 2012/13 skončila na jaře po dvou remízách s Barcelonou v osmifinále, která postoupila jen vlivem pravidlu venkovních gólů. Naproti tomu ligová sezóna skončila ziskem prvního mistrovského titulu od roku 1994. V jejím průběhu odehrál Verratti obvykle po boku „obranáře“ Blaise Matuidiho 23 zápasů, zaregistroval čtyři asistence a za zápas v průměru vyslal 62 přihrávek s úspěšností bezmála 90%.^[7]

V ligové sezóně 2013/14 si i pod trenérem Laurentem Blancem udržel místo v základní sestavě a 29 odehranými zápasy pomohl obhájit mistrovský titul. V průběhu května 2014 si vysloužil ocenění pro nejlepšího mladého fotbalistu Ligue 1.^[8] Ve tříčlenné záložní řadě se zpravidla objevoval po boku Blaise Matuidiho a Thiaga Motty, která vedla Pařížany i v Lize mistrů.^[9] Ti ve čtvrtfinále vypadli s Chelsea, vykompenzovali si to ziskem ligového poháru – Coupe de la Ligue.

V polovině září 2014 se s klubem domluvil na prodloužení smlouvy do roku 2019.^[10] První soutěžní gól v pařížském dresu zaznamenal 30. září proti Barceloně ve skupině Ligy mistrů UEFA při domácí výhře 3:2.^[11] Závěrečný skupinový střet s Barcelonou skončil prohrou 1:3 a svěřenci kouče Blanca tak skončili druzí, povedený výkon Verrattiho ovšem nezůstal bez povšimnutí, ocenil ho například fotbalový expert Tom Williams.^[12] Před domácími diváky proti Évianu 18. ledna 2015 vstřelil první ligový gól za Paris Saint-Germain a klub z hlavního města vyhrál 4:2.^[13] Po osmifinále, v němž přešli přes anglickou Chelsea, narazili Pařížané znovu na Barcelonu. Verratti nebyl pro první zápas k dispozici.^[14] Po dvou porážkách nastal pro PSG v soutěži v této sezóně konec. Italský středopolař se spoluhráči opět ovládl Ligue 1, čemuž mimo jiné přispěl 8 asistencemi.^[15]

V rámci 11. kola ligové sezóny 2015/16 zaznamenal dvě asistence v zápase 25. října se Saint-Étienne při výhře 4:1. Ligová neporazitelnost Pařížanů se prodloužila na 10 zápasů, jediný obdržený gól byl ten Verrattiho vlastní.^[16] V listopadu jej britský The Guardian zařadil do stovky nejlepších fotbalistů světa za rok 2015, a to na 43. místo.^[17] V osmifinále Ligy mistrů s Chelsea se podílel na domácí výhře 2:1, ale zranění jej vyřadila z následujících vyřazovacích bojů.^[18] Jeho klub skončil ve čtvrtfinále. Finále ligového poháru Coupe de la Ligue pozoroval 23. dubna nejprve z lavičky a zahrál si až závěrečných 15 minut.^[19] Potíže s třísly mu dovolily odehrát do konce sezóny jen jeden další zápas, a to znovu jen z lavičky. Podstoupením operace přišel o Euro 2016.^[20] Mistrovský titul si PSG zaručilo již v březnu.^[21]

V srpnu 2016 prodloužil smlouvu na dalších pět let. V kabině nově narážel na trenéra Unaie Emeryho,^[22] ovšem klíčová role v základní sestavě mu zůstala. Ve druhém kole ligové sezóny vstřelil proti Métám (FC Metz) svůj první gól, když jeho střelu tečoval do vlastní branky Jonathan Rivierez. PSG vyhrálo 3:0 před domácím publikem.^[23][24] V prvním zápase skupiny Ligy mistrů 13. září čelil v domácím prostředí hráčům Arsenalu, jeho přihrávky ale spoluhráči nevyužili a PSG tak uhrálo pouhou remízu 1:1. Verratti byl po druhé žluté kartě v nastaveném čase vyloučen, poté co byl faulován Olivierem Giroudem, s nímž se následně dostal do potyčky.^[25] Dne 14. února 2017 nastoupil do prvního osmifinálového klání s Barcelonou v rámci Ligy mistrů, ve kterém Pařížané dominovali a vyhráli 4:0. Verratti se zařadil mezi nejlepší hráče na trávníku mimo jiné tím, že přehrával soupeřovu záložní řadu.^[26] Odveta se hrála 8. března na Camp Nou a přinesla touto soutěží nevídaný obrat. Barcelona nad PSG vyhrála 6:1 a vybojovala si čtvrtfinále.^[27] Kromě neúspěchu v Lize mistrů musela pařížská kabina skousnout po čtyřech letech též domácí ligový neúspěch – v průběhu května si titul zajistili fotbalisté Monaka.^[28] Později Verratti nastoupil v základní sestavě proti Angers ve finále národního poháru. Pařížané 27. května vyhráli 1:0 a získali Coupe de France bez toho, aby v zápasech tohoto poháru obdrželi gól.^[29]

V pořadí 300. soutěžní zápas za PSG odehrál proti Monaku 13. ledna 2020 a na ligové výhře participoval asistencí.^[30] Úvodní osmifinálový duel na půdě Borussie Dortmund 18. února se spoluhráči prohrál 1:2. Jelikož odehrál 58. zápas v Lize mistrů, stal se překonáním Paula Le Guena pařížským rekordmanem v nejprestižnější evropské klubové soutěži.^[31] V ročníku 2019/20 Ligue 1 dorovnal se svým spoluhráčem Thiagem Silvou rekord v počtu mistrovských titulů ve francouzské nejvyšší ligové soutěži. Sedm titulů během osmi let oba hráče zařadilo po bok jmen jako jsou Hervé Revelli, Jean-Michel Larqué (oba AS Saint-Étienne), Grégory Coupet, Sidney Govou a Juninho (zbylí tři Olympique Lyon).^[32]

V srpnu se dohrávala kvůli pandemii covidu-19 odložená Liga mistrů. Ve čtvrtfinále 12. srpna 2020 Verratti při střetnutí proti Atalantě chyběl kvůli poranění stehenních svalů, jeho spoluhráči přesto po výhře 2:1 postoupili a zajistili klubu semifinále Ligy mistrů poprvé po 25 letech.^[33] Do semifinále hraného 18. srpna s Lipskem zasáhl až v 83. minutě namísto svého „zástupce“ v základní sestavě Andera Herrery. Pařížský klub postoupil po výhře 3:0 do finále.^[34] Ve finále 23. srpna opět začínal na lavičce a odehrál až závěrečných 25 minut střetnutí s Bayernem Mnichov, který finálový duel po výhře 1:0 opanoval.^[35]

V ročníku následujícím Verrattiho nadále doprovázela zranění (v minulosti potíže s koleny, stehny a i lýtky), která jej mimo jiné připravila o první trojici zápasů skupiny Ligy mistrů. Pařížský klub ale přesto postoupil do osmifinále a v únoru roku 2021 konfrontoval Barcelonu. K venkovní výhře 4:1 přispěl dobrým výkonem také Verratti.^[36]Po domácí březnové odvetě 1:1 se Paris Saint-Germain posunulo do čtvrtfinále. Na konci dubna se se 344 zápasy vyšplhal na celkové třetí dělené místo v počtu odehraných zápasů za pařížský klub a vyrovnal dvojici Safet Sušić—Paul Le Guen.^[37]

Dne 23. ledna 2022 vstřelil gól ve francouzské lize po více než čtyřech letech a pomohl nakonec dvěma góly vyhrát 4:1 nad týmem Stade de Reims (Remeší).^[38][39]

V A-mužstvu Itálie debutoval 15. 8. 2012 v přátelském utkání ve švýcarském Bernu proti Anglii (prohra 1:2).^[40] V únoru 2013 se poprvé střelecky prosadil a jeho vyrovnávací gól rozhodl v závěru přátelského zápasu o remíze 1:1 s Nizozemskem.^[41]

Byl nominován trenérem Cesare Prandellim na Mistrovství světa 2014 v Brazílii^[42], kde Itálie vypadla již v základní skupině D.

Kvůli potížím s třísly nakonec přišel o Mistrovství Evropy 2016 (EURO 2016).^[20]

Začátkem června 2021 byl trenérem Robertem Mancinim nominován pro Mistrovství Evropy 2020 (EURO 2020).^[43] Jelikož si na klubovém tréninku měsíc před reprezentační nominací poranil třísla, vynechal úvodní dva skupinové zápasy proti Turecku a Švýcarsku, v nichž jej zastoupil dvougólový Manuel Locatelli.^[44] Proti Walesu se navrátil do základní sestavy, z jím rozehraného přímého kopu padl gól Mattea Pessiny, který v Římě rozhodl o výhře Itálie 1:0. Ta postoupila ze skupiny po třech výhrách z první pozice.^[44][45] Po osmifinálovém zdolání Rakouska 2:1 čelil Verratti se spoluhráči 2. července Belgii a v tomto zápase asistoval gólu Nicolò Barelly při další výhře 2:1.^[46] Následnou výzvou byla záložní řada Španělska v semifinále, přes které Itálie postoupila až po penaltovém rozstřelu.^[44] Ve finále proti Anglii 11. července ve Wembley byl u gólové situace, ve které Italové díky hlavičce Leonarda Bonucciho vyrovnali na 1:1 a vynutili si prodloužení. Po prodloužení došlo na penaltový rozstřel, ve kterém Italové uspěli po výsledku 3:2 a navázali na vlastní první evropský triumf z roku 1968.^[47]

Verratti byl již zkraje profesionální kariéry přirovnáván k jinému italskému záložníkovi jménem Andrea Pirlo.^[1][48] Obdobně jako Pirlo začínal Verratti v záloze hned za útočníky na pozici tzv. „desítky“ (trequartista).^[1] Intuice jeho tehdejšího trenéra vedla k přeorientování na tvůrce hry zataženého v hloubi pole, což je pozice, v italském fotbale označovaná jako regista.^[1][49] Kromě Pirla, se kterým Verrattiho pojí herní přehled, je přirovnáván také k Pirlovu spoluhráči Gennaro Gattusovi.^[49] Podoba Verrattiho s Gattusem spočívá v odhodlání a touze po vítězství a energičnosti.^[49]

Mezi jeho největší přednosti náleží přesné přihrávky,^[50] kterými dokáže najít spoluhráče na 40-50 metrů, například křídelní útočníky.^[48] Často ovšem rozdává krátké přihrávky a „narážečky“.^[50] Jeho vytříbená technika mu umožňuje efektivní driblink.^[50] Má tendenci hrát rizikově a ztratit balón v nebezpečné pozici.^[1]

Navzdory své orientaci na tvůrčí aspekt dokáže překvapit soupeře „špinavou hrou“ a obrannými zákroky včetně chození do skluzů.^[48][50] Je tedy považován za všestranného a také koncentrovaného hráče.^[48][50]

Naopak je mu vytýkána nedisciplinovanost a s tím spojené „sbírání“ karetních trestů a předržování balónu.^[50][1]

Paris Saint-Germain^[51]

• vítěz Ligue 1 (7×) – 2012/13, 2013/14, 2014/15, 2015/16, 2017/18, 2018/19, 2019/20
• vítěz Coupe de France (6×) – 2014/15, 2015/16, 2016/17, 2017/18, 2019/20, 2020/21
• vítěz Coupe de la Ligue (6×) – 2013/14, 2014/15, 2015/16, 2016/17, 2017/18, 2019/20
• vítěz Trophée des champions (8×) – 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020

Italská reprezentace^[51]

• zlatá medaile na Mistrovství Evropy – 2020

• Cena Bravo – 2012^[2]
• Hráč měsíce Ligue 1 podle UNFP – září 2013,^[52] únor 2017^[52]
• Nejlepší mladý hráč roku Ligue 1 podle UNFP – 2013/14^[8]
• Tým roku Ligue 1 podle UNFP – 2012/13,^[53] 2013/14,^[54] 2014/15,^[55] 2015/16,^[56] 2016/17,^[57] 2017/18,^[58] 2018/19^[59]
• Nejlepší tým turnaje UEFA Euro U21 – 2013^[60]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marco Verratti na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarkt.com (anglicky)
• Profil hráče na National Football Teams.com (anglicky)
• Profil hráče – reprezentační statistiky v A-mužstvu, eu-football.info (anglicky)(rusky)(česky)