Ilustrace k prvnímu vydání knihy Pinocchiova dobrodružství z dílny kreslíře Enrico MazzantihoIlustrace Arthura Rackhama k Pohádkám bratří Grimmů, konkrétně k pohádce Hansel und Gretel (Jeníček a Mařenka)Ilustrace Johna Tenniela k prvnímu vydání Alenky v říši divů z roku 1865
Literatura pro děti je literatura vymezená obvykle tím, že je určená pro čtenáře ve věku 6-12 let. Vedle literatury pro mládež (též pro dospívající) tvoří druhou hlavní větev literatury pro děti a mládež. Žánrově je pestrá, může obsahovat pohádky, povídky, romány, leporela i poezii, někdy je do kategorie literatury pro děti zařazována i veškerá publicistická tvorba v časopisech pro děti. Za integrální součást dětské literatury bývají považovány ilustrace, které často nesou zásadní významy, hlavně v tvorbě pro nejmenší. Ilustrátor pak často s autorem splývá, nebo je považován za stejně významného autora knihy. Obvykle se do kategorie již nezařazuje komiks, avšak u knih pro nejmenší je hranice neostrá. Také mezi literaturou pro děti a literaturou pro mládež je hranice často nejasná, některé knižní série počínají jako dětské a pozvolna se proměňují na čtivo pro dospívající, jak primární čtenářská skupina stárne. Literatura pro děti se často využívá i při školní výuce. Řadu dětských knih proslaví až filmové či televizní zpracování.
Předpokládá se, že kořeny tohoto žánru tkví v ústní lidové tvorbě, a že jejím dědictvím jsou lidové pohádky (patrně pro děti upravené klasické mýty). Ty byly ale do knižních podob sesbírány až poměrně pozdě. První tištěnou literaturou pro děti byly ilustrované slabikáře a učební texty (průkopníkem zde byl Jan Amos Komenský se svým Orbis pictus z roku 1658, první obrázkovou knihou pro děti v dějinách), zpěvníky, zjednodušené a upravené příběhy pro dospělé (obzvláště biblické příběhy) a od 15. století tzv. mravoličné příběhy, nábožensky motivované texty s morálním ponaučením dětí, obzvláště oblíbené v puritánském prostředí, hodně zaměřeném na ideu osobní spásy a sebezdokonalování (k nejznámějším, a ovšem již poměrně pozdním, patří Poutníkova cestaJohna Bunyana z roku 1678). Jejich čtení moderního čtenáře může ovšem překvapit, neboť dítě je v nich oslovováno spíše jako malý dospělý – koncept dětství vlastně vznikl až v osmnáctém století, a až od té doby také lze hovořit o dětské literatuře v moderním smyslu, kdy autor nevysvětluje dítěti, jak být řádným člověkem a dospělým jedincem, ale naopak oslovuje to dětské v něm (na tento jev, absenci kategorie dětství v předmoderní éře, upozornil v 60. letech 20. století francouzský historik Philippe Ariès).
Za přelomové dílo sloužící k vytvoření samotné kategorie dětství v mysli evropského člověka je považována kniha filozofa Johna LockaAn Essay Concerning Human Understanding z roku 1690, kde Locke dětskou mysl označuje za tabula rasa, nepopsaný list, který musí být popsán zkušeností a dospělými vychovateli – Locke přitom v eseji vysloveně uvádí, že by měly být vytvořeny speciální knihy pro děti, nejlépe s obrázky, které je budou formovat. Velmi brzy poté vznikly knihy jako sbírka La Fontainovýchbajek (1694) a sbírka pohádek Charlese Perraulta, Pohádky Matky husy (1697), které sice možná nebyly jako čtení pro děti zamýšleny, ale velmi brzy se tak začaly užívat (v 19. století již dokonce jako četba ve školách). K prvním, kdo programově vyslyšel Lockovu výzvu, patřil John Newbery, někdy zvaný "otec dětské literatury", který roku 1744 vydal knihu A Little Pretty Pocket-Book, patrně první knihu v historii, která se nesnažila děti jen vychovávat, ale i potěšit, pobavit a "hrát si s nimi". Roku 1765 pak Newbery vydal knihu The History of Little Goody Two-Shoes, kterou lze označit za první dětský bestseller. Typické je, že vyprávění je silně ovlivněno klasickou pohádkou o Popelce. (Newbery byl především nakladatelem a někteří badatelé tak tvrdí, že skutečnými autory této knihy jsou Samuel Johnson a Oliver Goldsmith).
V německém a francouzském prostoru pak měly obrovský vliv na vznik dětské literatury názory osvícenského filozofa Jean-Jacquese Rousseaua. Ten tvrdil, že dětem by měl být umožněn přirozený a radostný vývoj, a že knihy pro ně tvořené by se měly věnovat "přirozeným dětským zájmům". To ovlivnilo hnutí filantropistů, kteří chtěli změnit výchovu dětí zgruntu (hlavním představitelem byl Johann Bernhard Basedow). K hnutí patřil i Joachim Heinrich Campe, který pak vydal převyprávění Defoova románu Robinson Crusoe pro děti (robinsonovské téma se posléze stalo velmi oblíbeným, s vlastní variací brzy přišel i Švýcar Johann David Wyss, v Česku nejznámější verzí Robinsona je rovněž převyprávění – Josefa Věromíra Plevy).