Leopold von Edelsheim-Gyulai

Pocházel ze staré německé šlechtické rodiny nobilitované v 17. století. Narodil se jako syn barona Wilhelma von Edelsheim (1774–1840), nejvyššího komořího a vrchního ceremoniáře v Bádensku.^[2] Leopold vstoupil v šestnácti letech jako kadet do rakouské armády, kde sloužil u jezdectva a již ve dvaceti letech byl nadporučíkem u 6. husarského pluku v Haliči.^[3] Po vypuknutí revoluce v roce 1848 bojoval pod velením generála Jelačiće ve Vídni, poté se vyznamenal v bojích proti maďarským povstalcům. V roce 1851 byl povýšen na majora a byl štábním důstojníkem u 6. moravského kyrysnického pluku. U tohoto regimentu strávil několik let a v roce 1852 byl povýšen na podplukovníka.^[4] V roce 1857 dosáhl hodnosti plukovníka a stal se velitelem 10. husarského pluku.^[5]

Během války se Sardinií se vyznamenal v několika menších střetnutích jezdectva, především proslul dvěma odvážnými útoky proti Francouzům v bitvě u Magenty a u Solferina. Za účast ve válce byl znovu vyznamenán a poté jako velitel brigády sloužil v Uhrách. V roce 1862 byl povýšen na generálmajora a převzal velení jezdecké brigády v Udine.^[6] Znovu vynikl v prusko-rakouské válce, kde v rámci 10. armádního sboru velel lehké jízdní divizi.^[7] Bojoval v bitvě u Jičína, ale kvůli rozkazům vrchního velitele Benedeka nedostal příležitost zasáhnout do bitvy u Hradce Králové. Za zásluhy obdržel prestižní Řád Marie Terezie^[8][9][10] a byl povýšen do hodnosti polního podmaršála, následující dva roky ale zůstal mimo aktivní službu.^[11]

V letech 1869–1874 zastával funkci generálního inspektora jezdectva,^[12] v níž zúročil své dlouholeté zkušenosti ze služby u kavalerie. Zasloužil se o zlepšení stavu rakousko-uherského jezdectva, velkou pozornost věnoval chovu a výcviku koní. Jeho instrukce pro výcvik jezdectva byly přeloženy do několika jazyků a byly používány i v zahraničních armádách. V roce 1874 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva.^[13] Od roku 1874 byl dlouholetým zemským velitelem v Uhrách,^[14][15] kde se znovu zaměřoval na výcvik jezdeckých jednotek. Po reorganizaci armády se stal velitelem 4. armádního sboru v Budapešti, tj. nadále zůstal zemským velitelem v Uhrách (1883–1886).^[16][17][18] Na funkci rezignoval v roce 1886 kvůli banálnímu sporu o uctění památky obětí revoluce z roku 1849, kdy se postavil na stranu Maďarů. K datu 1. srpna 1886 byl penzionován a od té doby žil v soukromí.^[19]

Po vymřelém rodu Gyulaiů^[20] zdědil v roce 1868 velkostatky v několika župách v dnešním Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku. Velkostatky měly rozlohu přibližně 8 700 hektarů půdy a patřilo k nim několik šlechtických sídel.^[21] Jedním z rodových sídel byl zámek Horné Lefantovce vzniklý přestavbou bývalého kláštera paulánů.^[22] V Horných Lefantovcích byla postavena také rodová hrobka.

Jeho manželkou byla Friederike Kronau (1841–1918), populární herečka Burgtheatru a osobnost vídeňské společnosti. Datum sňatku není známo, pravděpodobně k němu ale došlo až po narození syna Leopolda (1863–1928).^[23] Ten byl po otci dědicem statků a členem Sněmovny magnátů, v roce 1906 byl povýšen do hraběcího stavu s původním predikátem vymřelého rodu Gyulaiů (Graf Edelsheim-Guylai von Marosnémeth und Nádaska).^[24][25] Friederike Kronau se po ovdovění podruhé provdala za generála prince Rudolfa Lobkowicze (1840–1908), který byl také zemským velitelem v Uhrách. Friederike Kronau byla nakonec pohřbena po boku svého prvního manželka v rodinné hrobce v Horných Lefantovcích.^[26]

Leopoldovi starší bratři zastávali vysoké funkce v Bádensku. Baron Ludwig von Edelsheim (1823–1872) se uplatnil jako diplomat, v letech 1861–1865 byl bádenským vyslancem v Rakousku a poté státním ministrem ve vládě Bádenského velkovévodství. V důsledku událostí prusko-rakouské války v roce 1866 odstoupil a dožil v soukromí.^[27] Další bratr Wilhelm von Edelsheim (1824–1894) byl nejvyšším hofmistrem bádenské velkovévodkyně Luisy.

Od narození užíval šlechtický titul svobodného pána, který byl rodině udělen v roce 1706. V roce 1866 byl adoptován svým strýcem generálem Ferencem Gyualiem a přijal jméno Edelsheim-Gyulai.^[28] V roce 1856 byl jmenován c. k. komořím a v roce 1873 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[29] Od roku 1867 byl čestným majitelem 4. husarského pluku dislokovaného v Sibiu.^[30] V roce 1882 mu byl potvrzen baronský titul pro Uherské království a jako dědic statků vymřelého rodu Gyulaiů získal také dědičné členství ve Sněmovně magnátů.^[31] Během vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání v Rakousku i od zahraničních panovníků.^[32]

• velkokříž Leopoldova řádu (1886)
• Řád železné koruny I. třídy (1875)
• rytířský kříž Řádu Marie Terezie (1860)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1859)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1859)
• Vojenský záslužný kříž (1850)

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád sv. Stanislava (Rusko)
• Řád červené orlice II. třídy (Prusko)
• velkodůstojník Řádu čestné legie (Francie)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Řád zähringenského lva (Bádensko)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
• Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko)

• Leopold von Edelsheim-Gyulai in: Österreichisches Biographisches Lexikon
• Leopold von Edelsheim-Gyulai in: Deutsche Biographie