Karl Macchio

Pocházel ze staré rodiny z Lombardie, která v 18. století přesídlila do Vídně, jeho otcem byl c.k. polní podmaršál Florian Macchio (1802–1895), povýšený v roce 1861 do stavu svobodných pánů.^[3][4] Karl studoval práva a v roce 1879 vstoupil do státních služeb, pracoval jako úředník u místodržitelství ve Štýrském Hradci. Absolvoval jednoroční službu v c. k. armádě, kterou opustil v hodnosti nadporučíka, později již jako vysoce postavený diplomat byl v roce 1906 povýšen do hodnosti rytmistra v záloze u c. k. zeměbrany.^[5] v roce 1881 přešel na ministerstvo zahraničí. Jako atašé vystřídal v rychlém sledu Berlín, Stuttgart a Istanbul, poté byl vyslaneckým tajemníkem v Bukurešti, Římě a Petrohradu, na delší dobu zakotvil v Istanbulu, kde nakonec zastával funkci legačního rady I. kategorie.^[6] V letech 1899–1903 byl vyslancem v Černé Hoře^[7][8] a v letech 1903–1908 v Řecku,^[9] mezitím se v roce 1907 jako rakousko-uherský delegát zúčastnil mírové konference v Haagu. V listopadu 1908 byl z Athén povolán na ministerstvo zahraničí, kde působil jako sekční šéf.^[10][11] V letech 1912–1917 byl I. sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí.^[12][13] Od srpna 1914 do května 1915 souběžně vedl diplomatického zastoupení v Římě po dobu nepřítomnosti Kajetana Méreye a pro tuto příležitost mu byl udělen dočasný titul velvyslance. Po nástupu ministra zahraničí Otakara Černína byl v lednu 1917 z diplomatických služeb propuštěn. Po první světové válce spolupracoval jako novinář s rakouským deníkem Neue Freie Presse, kde se věnoval zahraniční politice.

V roce 1890 se oženil s baronkou Berthou Czekeliusovou von Rosenfeld (1868–1944), z manželství se narodil syn Franz Karl (1896–1916), který padl za první světové války. V meziválečném období žili manželé ve Vídni v ulici Schönburgstraße 19.^[14]

Od nobilitace svého otce užíval od roku 1861 titul svobodného pána. Jako sekční šéf na ministerstvu zahraničí obdržel v roce 1908 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15] Během diplomatických služeb získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Byl také čestným členem Rakouského archeologického institutu a držitelem nizozemské medaile pro účastníky haagské konference v roce 1907.^[16][17]

• velkokříž Leopoldova řádu (1917)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny I. třídy (1907)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1902)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1896)

• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• Řád sv. Stanislava II. třídy (Ruské impérium)
• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo)
• Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie)
• Řád sv. Alexandra I. třídy (Bulharsko)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (Černá Hora)
• důstojník Řádu rumunské koruny (Rumunsko)
• důstojník Řádu dubové koruny (Lucembursko)
• Řád sv. Michaela (Bavorsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• Řád Takova I. třídy (Srbsko)
• Řád zähringenského lva (Bádensko)

• CLARK, Christopher: Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce (The Sleepwalkers. How Europe Went to War in 1914); Londýn, 2012 (Praha, 2014; český překlad Zdeněk Hron) 669 s. ISBN 978-80-906242-7-6
• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
• SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 509 s. ISBN 978-80-278-0059-9

• Karl Macchio in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 dostupné online