Karel Sokol

Jeho otcem byl Josef Sokol, známý učitel, vlastenec a poslanec rakouské Říšské rady za mladočechy.^[3]

Karel vystudoval gymnázium a pak nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.^[3] V 80. letech 19. století patřil mezi studentskou generaci ovlivněnou hnutím pokrokářů. V roce 1890 byl vyloučen z Univerzity Karlovy kvůli článku zaměřenému proti profesorovi Janu Kvíčalovi, na což Sokolovi známí z řad radikálního studentstva reagovali demonstracemi. Vzdělání dokončil na filozofické fakultě Vídeňské univerzity. Byl činný publicisticky (v letech 1889–1892 se podílel na vydávání radikálního listu Časopis českého studentstva, později listu Neodvislost^[3]). Pak se angažoval ve skupině Omladina a roku 1894 byl mezi studenty, kteří byli v rámci procesu s Omladinou odsouzeni na několik let do vězení. Po propuštění z vězení se přimknul k frakci pokrokářského hnutí vedené Aloisem Rašínem, která jevila sympatie k Národní straně svobodomyslné (mladočeské) a která odmítala podpořit sociálně demokratické hnutí (sami se v počátcích považovali za radikální křídlo mladočechů^[4]).

Ani mladočeská strana ovšem této skupině plně nevyhovovala. Sokol se tak stal jedním z hlavních aktivistů a ideologů nově zřízené České strany státoprávní (založena 1899, uváděna často též jako strana radikálně státoprávní). Od roku 1898 zastával místo šéfredaktora Radikálních listů. Působil i jako publicista a vydavatel. V letech 1890–1896 vydával knižnici Vzdělávací bibliotéka, sám překládal a napsal několik knih. Během hilsneriády strana nabyla výrazně antisemitských a rasistických tónů. Část vedení (včetně Aloise Rašína) reagovala odchodem, Sokol (nyní již hlavní postava strany) se snažil odlivu kádrů a vlivu čelit pokusy o spojení s dalšími politickými proudy vzešlými z pokrokářského hnutí, zejména národními sociály a Českou stranou radikálně pokrokovou. Tato fúze pak skutečně proběhla roku 1908 a vznikla Česká strana státoprávně pokroková.^[5][6]

V letech 1909–1913 byl poslancem Českého zemského sněmu.^[7] Zvolen sem byl v doplňovací volbě v srpnu 1909 za kurii městskou, obvod Písek poté, co rezignoval poslanec Václav Špirhanzl.^[8] Byl zvolen za státoprávníky. Porazil mladočeského kandidáta.^[9]

V roce 1910 se nakrátko stal i poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 003. Nastoupil 24. února 1910 místo Vladimíra Srba. Usedl do poslanecké frakce Sjednocení českých národně sociálních, radikálně pokrokových a státoprávních poslanců. Ve vídeňském parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1911.^[10]

Za první světové války se Sokol podílel na kontaktech v rámci domácí politické scény s cílem zajistit společnou pozici české reprezentace. V prvních letech války vystupoval proti českému prorakouskému aktivismu a od roku 1917 propagoval samostatný český stát. Byl členem Národního výboru československého.^[3]

Od roku 1918 zasedal v Revolučním národním shromáždění^[11] za Českou státoprávní demokracii, respektive z ní vzniklou Československou národní demokracii. Povoláním byl redaktorem a spisovatelem.^[12]

V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokraty senátorské křeslo v Národním shromáždění. Po jeho smrti za něj jako náhradník nastoupil František Malínský.^[13]

Zemřel 20. března 1922 o půl jedenácté dopoledne ve vinohradské nemocnici.^[14] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech^[15].

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Sokol na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Sokol
• Karel Sokol v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Karel Sokol v Revolučním národním shromáždění v roce 1919