Karel Bulíř (pedagog)
Karel Bulíř (27. října 1840 Světlá pod Ještědem[1] — 1. ledna 1917 Praha[2]) byl český učitel, organizátor profesních a dobročinných spolků, autor odborných pedagogických textů, učebnic a knih pro mládež. Od roku 1861 působil v Praze, kde spoluzakládal spolek Beseda učitelská (1868) a aktivně v něm působil jako jednatel, redaktor stejnojmenného časopisu a organizátor charitativních podniků (Bolzanův učitelský sirotčinec, Konvikt pro studující syny a dcery učitelů v Praze, nakladatelství Dědictví Komenského aj.). Od 70. let se věnoval průmyslovému (učňovskému) školství jako učitel, člen řídícího výboru a v letech 1883–1909 ředitel pražských pokračovacích škol. V letech 1900–1906 zasedal ve sboru obecních starších, kde se věnoval školským otázkám. Sepsal řadu učebnic, zejména pro pokračovací (učňovské) školy, a knih pro mládež (Štěpnička — s F. J. Řezáčem, Dvacet her milé mládeže česko-slovanské, Písemnosti a listy jednací, Průmyslová čítanka pro školu i dům aj.). Byl oceňován za dlouholetou obětavou činnost ve prospěch pražského školství a učitelů; roku 1894 získal od císaře zlatý záslužný kříž s korunou.
| Karel Bulíř | |
|---|---|
 Karel Bulíř (1899) | |
| Narození | 27. října 1840 Světlá pod Ještědem  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 1. ledna 1917 (ve věku 76 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Povolání | učitel, spisovatel, dramatik a překladatel |
| Děti | Karel Bulíř |
| Příbuzní | Alois Bulíř bratr |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
Mládí, studium a první zaměstnání
Narodil se 27. října 1840 ve Světlé pod Ještědem jako syn učitele.[3] První vzdělání získal v Liberci.[3] Roku 1855 ho otec zapsal na reálku v Praze, kde ho vyučovali mj. Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí a Jan Evangelista Šťastný. Po jejím absolvování pokračoval ve studiu na Amerlingově učitelském ústavu.[4]
Roku 1859 získal vysvědčení (aprobaci) pro učitele na hlavních školách[4] a ihned přijal zaměstnání jako podučitel ve Stochově a za rok v Českém Dubu.[3] Roku 1861 se natrvalo přestěhoval do Prahy,[5] kde vyučoval postupně u sv. Jindřicha, na Hrádku (1867-75) a na Starém Městě (u sv. Havla).[3]
Pedagogická a veřejná činnost v Praze
V Praze se Bulíř seznámil s řadou osobností, které se snažily o povznesení českého školství; zejména se sblížil se zkušeným učitelem Václavem Bažantem (1801–1893),[p 1] s nímž vyučoval u sv. Jindřicha.[4] Po odchodu na Hrádek (pod Emauzy) se aktivně zapojil do spolkové činnosti.[4]
V únoru 1868 byl v Praze založen spolek Beseda učitelská.[6][7] Na první valné hromadě 29. února téhož roku byl Bulíř za předsednictví Václava Bažanta zvolen za člena výboru.[8] V lednu následujícího roku ale došlo k rozkolu,[9][p 2] část členů odešla a založila nové sdružení Budeč.[10] 4. února 1869 si Beseda učitelská zvolila nový výbor, v němž Bulíř získal funkci jednatele.[11] Ten pak pod heslem „více skutků, méně hluku“ organizoval její odborné a charitativní aktivity.[9]
Smyslem Besedy učitelské bylo: vzájemně se vzdělávat, přispívat ke zvelebování školství a hájit prospěch učitelstva. Bulíř jako jednatel se zapojil do jejího řízení. Například se podílel na přípravě k založení stejnojmenného spolkového časopisu Beseda učitelská, jehož první číslo vyšlo 7. července 1869.[12] Redaktorem byl nejprve Josef Auštěcký a po jeho smrti r. 1871 Bulíř. V 70. letech se podílel na popularizaci díla Komenského (vydávání spisů F. J. Zoubka) a od 80. let se zaměřil spíše na oblast humanitární, spočívající např. v založení a provozu Bolzanova učitelského sirotčince a Odboru pro zřizování a vydržování konviktů pro studující syny a dcery učitelů v Praze.[12][13] Nejpozději od roku 1886 zastával funkci starosty (předsedy).[14]
Účastnil se i v dalších organizacích. Například roku 1869 vstoupil do hedvábnické jednoty.[15] V březnu 1870 byl zvolen do výboru Spolku k podporování vdov a sirotků po učitelích na školách obecních a hlavních[16] a v letech 1876[17] a 1877 tam byl uváděn jako jednatel.[18] V prosinci 1873 kandidoval do výboru živnostenské záložny „Rtuť“.[19]
Roku 1900 byl zvolen do sboru obecních starších (obdoba nynějšího Zastupitelstva hl. m. Prahy) za Nové Město[20] a staročeskou stranu.[21] Mandát obhájil i v roce 1903.[22] Ve funkci se věnoval vzdělávání, zejména problematice mateřská škola mateřských škol.[5] Roku 1906, kdy staročeši vystupovali pod označením Jednota pražských občanů, už nekandidoval.[23][24]
Roku 1909 složil měšťanský slib do rukou starosty Karla Groše.[25]
Pokračovací školy
Roku 1873 založila Průmyslová jednota v Praze čtyřtřídní pokračovací (tj. učňovskou)[p 3] školu pod vedením Aloise Studničky. Bulíř v ní vyučoval v letech 1874-81. V roce 1879 se stal členem řídícího výboru, jehož předsedou byl podnikatel Ignác Skokánek.[26] Téhož roku vystoupil s projevem na řemeslnickém sjezdu v Praze; sjezd na jeho návrh přijal rezoluci, která vyzývala k zakládání pokračovacích škol ve všech obcích, kde je 10 nebo více učňů.[27] V prosinci 1883 byl jmenován ředitelem[28] s platností od 1. ledna 1884.[26] V roce 1885 získal definitivu. Zaměřil se na propojení teoretického a praktického vzdělávání. Protože se nedostávalo kvalitních učebnic, několik z nich sám či ve spolupráci s Průmyslovou jednotou napsal (např. Rádce živnostníků a Průmyslová čítanka – viz sekci Dílo).[26] Škola se postupně rozrůstala, takže na přelomu let 1894 a 1895 dohlížel Bulíř asi na 100 učitelů a 3500 žáků, rozdělených do několika budov v Praze.[29]
Roku 1900 oznámil odchod do výslužby,[30] ale nakonec ještě zůstal. Nezvratně rezignoval v roce 1909.[31]
Závěr života a ocenění
Roku 1894 mu císař František Josef I. udělil zlatý záslužný kříž s korunou.[32] Předán mu byl na Staroměstské radnici z rukou starosty Čeňka Gregora na slavnostním shromáždění za přítomnosti členů sboru obecních starších, zástupců škol a živnostníků.[33] Řečníci oceňovali Bulířovy velké zásluhy o základní i pokračovací školy, jeho obětavost, vedení dalších učitelů i humanitární a literární aktivity.[34][35]
Občas se na jeho činnost snesla i kritika; například roku 1888 mu Národní listy vyčítaly, že z důvodu kumulace funkcí — řídil v té době současně obecnou školu u sv. Havla a pokračovací průmyslovou školu — se dostatečně nevěnuje ani jedné z nich, čímž trpí výuka i komunikace s rodiči;[36][37] jemu podřízený učitelský sbor ale toto nařčení odmítl.[38] Roku 1892 mu rovněž v Národních listech kladli za vinu nízkou kvalitu jím řízených pokračovacích škol, o níž mluvil na konferenci učitelů.[39] To ale byly spíše výjimky.
Zemřel 1. ledna 1917 v Praze-Novém Městě, čp. 1888-II (Pod Slovany 1888/12, Praha 2) na rakovinu jater.[2] Pohřben byl o tři dny později na Olšanech za velké účasti komunálních politiků, učitelů, řemeslníků, obchodníků a dalších.[40]
Byl oceňován za svou snahu o rozvoj školství a národní blahobyt.[13] Stal se učitelem tisíců žáků a rádcem mnoha učitelů.[5] Měl velký pedagogický talent, úspěšně řídil Besedu učitelskou i její časopis.[29] Velký ohlas měly také jeho učebnice, knihy pro mládež a odborné pedagogické články.[3] Kladně ho v nekrologu hodnotily i Lidové noviny.[41] Česká beseda v Českém Dubu ho jmenovala čestným členem.[42]
Dílo
Od roku 1863 přispíval do časopisů,[29] zejména Beseda učitelská, Národní škola a Škola a život.[3]
Knižně vyšly např. tyto jeho práce:[43]
- První knížka milé mládeže česko-slovanské (1865, spoluautor: František Josef Řezáč)
- Dvacet dvě hry milé mládeže česko-slovanské (1866) a Dvacet her milé mládeže česko-slovanské (1866)
- Štěpnička (1866 s reedicemi, učebnice pro nejmladší školní děti, spoluautor: František Josef Řezáč)
- Sbírka výměrů (1874, výkladový slovník)
- Rádce živnostníkův (1881)
- Průmyslová čítanka pro školu i dům (1883 s mnoha reedicemi, ve spoluautorství s dalšími členy řídícího výboru pokračovacích škol)
- Písemnosti a listy jednací (1886 s několika reedicemi)
- Ku padesátiletému jubileu panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. (1898; spoluautor: Julius Nejedlý)
- Slovníček česko-německý pro obuvníky (1911)
Upravil také řadu povídek pro mládež od jiných autorů, např.:[43]
- Gustav Nieritz: Hrdosť a láska aneb Práce nese požehnání (1870, překlad: Josef Pečírka)
- Gustav Nieritz: Osudy listonošovy, čili Utrpením k odměně (1874, překlad: Josef Pečírka)
- Richard Baron: Kdo chce, najde Kalifornii i ve vlasti (1879, překlad: Josef Věnceslav Vlasák)
- Sbírka bajek, podobenství, povídek, pověstí, obrázků děje- a životopisných a listů (1879)
- Richard Baron: Přátelství a pomsta (1880, překlad: Josef Věnceslav Vlasák)
- Wilhelm Herchenbach: Polepšený zločinec (1881)
- Mateusz Osmański: Starohradská kapela, čili, Bůh poctivých neopustí (1882)
- Vojtěch Augustin Černý: Jiřík, malý umělec, jako vítěz nad životem (1883)
- Luise Pichler: Utrpením ke blahu, neboli Syn vdovy (1881, překlad: Martin Bohumil Hornof)
- Gustav Nieritz: Dřevěné hračky, aneb Cesty prozřetelnosti Páně (1891, překlad: Josef Pečírka)
- Gustav Nieritz: Každý je svého štěstí strůjcem a Přítel v nouzi (1891, překlad: Jan Dolenský)
- Ludvík Unger: Spravedlivy jsou cesty Páně (1893)
Rodina a příbuzenstvo
- Otec Josef Bulíř[1] (1799–1869)[44] byl učitelem ve Světlé pod Ještědem.[3]
- Bratr Alois Bulíř[45] (1838–1899) byl architekt, vrchní stavební rada a ředitel městského stavebního úřadu v Praze.[46] Jeho syn Jaromír Bulíř[47] (1877–1957) byl chemik, profesor nauky o potravinách na pražské technice.[48]
- S první manželkou Antonií, roz. Marčanovou (1847–1879) z Vlachova Březí se oženil 23. listopadu 1867 v pražském kostele sv. Štěpána; za svědky jim byli profesor techniky Karel Kořistka a učitel Václav Bažant.[49] Měli spolu děti:[50]
- Syn Karel Bulíř (1868–1939)[51] vystudoval medicínu[52] a stal se okresním lékařem v Praze.[53] Byl také autorem mnoha popularizačních knih v oblasti zdravotnictví.[43] Medicíně se věnoval i jeho syn Karel Bulíř (1897–1962).[54][55]
- Dcera Eliška Bulířová (1869-??) byla učitelka a spisovatelka.[56] Později se provdala za MUDr. Jaroslava Marčana (1879-??) původem z Domažlic,[57] rovněž literárně činného.[58]
- Dcera Věnceslava (1877-??) se provdala za Milana Fučíka (1876–1934), úředníka, spisovatele a překladatele.[59][60]
- Syn Josef (1871–1872) a Václav (1874–1874) a dcery Antonie (1873-??) a Růžena (1879–1879) zemřeli v dětském věku.
- Po smrti první manželky († 12. prosince 1879)[61] se 7. září 1881 u sv. Štěpána oženil s Annou, roz. Šauerovou z Augenburgu (1851-???), narozenou v Držkově;[62] jedním ze svědků byl literárně činný kněz Josef Šauer z Augenburgu. Narodily se jim tyto děti:[50]
- Syn Antonín Bulíř (1882-??) byl úředník a amatérský malíř. Vytvořil mnoho akvarelů, zachycujících krajiny Čech a Slovenska, ale i Ruska, kam byl nasazen za první světové války. Jejich výstavu uspořádalo roku 2015 Muzeum Podblanicka v Benešově.[63]
- Syn Josef (1884-??) se stal inženýrem[64]
- Dále měli dceru Adélu (1886-??), dceru Marii (1887-??) a syna Aloise (1891-??).
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Autor Karel Bulíř (1840–1917) ve Wikizdrojích- Encyklopedické heslo Bulíř v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Bulíř (pedagog)
- Digitalizovaná díla Karla Bulíře v Národní digitální knihovně.
- Karel Bulíř (1840–1917) v kartotéce Jaroslava Kunce: 1. strana Archivováno 22. 6. 2020 na Wayback Machine., 2. strana Archivováno 22. 6. 2020 na Wayback Machine.
