Josefa Faimonová
Josefa Faimonová (18. srpna 1911 Líšeň[5] – 12. října 1943 Praha-Pankrác) byla česká komunistická mládežnická politička, za Protektorátu Čechy a Morava aktivní účastnice protiněmeckého (II.) odboje.[6][7][8] Členka III. ilegálního vedení KSČ; jako jediná z žen v odboji dlouhodobě působila ve všech nejvyšších strukturách ilegálního vedení KSČ.[3][1]
| Josefa Faimonová | |
|---|---|
 Josefa Faimonová | |
| Jiná jména | Josefa Fajmonová; Josefa Fajmanová[p. 1] |
| Narození | 18. srpna 1911 Líšeň,  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 12. října 1943 (ve věku 32 let) Praha-Pankrác,  Protektorát Čechy a Morava |
| Příčina úmrtí | sebevražda uškrcením |
| Bydliště | Líšeň, Gartengasse - Zahradní 22 (rodný dům); Praha[1] |
| Národnost | česká |
| Občanství | Rakousko-Uhersko; ČSR[1] |
| Vzdělání | Ústřední Leninská škola Komsomolu v Moskvě (1929);[1] další školení v Moskvě v roce 1932 |
| Alma mater | Ústřední Leninská škola Komsomolu v Moskvě |
| Povolání | dělnice v továrně na spirálové vrtáky;[2][p. 2] |
| Domovské město | Brno, Praha |
| Známá jako | ilegální krycí jméno: Vlasta Krátká;[2] alias: Milada, Eva, Fešanda, Nina, Vlasta, Dočka[3][2] |
| Ocenění |
|
| Politická strana | Komunistická strana Československa |
| Rodiče | |
| Příbuzní | Sourozenci:[1]
|
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
Rodinné zázemí a aktivity do roku 1938
Josefa Faimonová se narodila 18. srpna 1911 v Líšni[2] do rodiny zakládajících členů KSČ.[4][p. 1] Jejím otcem byl dělník v kamenolomu Jan Faimon, její matkou byla Josefa Faimonová (rozená Kroupová).[p. 3] Po skončení základní školy pracovala u velkostatkáře Belcrediho a později pracovala jako dělnice v továrně na spirálové vrtáky.[2][p. 2]
Výchova v silně levicovém rodinném prostředí determinovala její další politické směrování. Již od svého útlého věku byla účastna v dělnickém a komunistickém hnutí.[4] V Dělnické tělocvičné jednotě (DTJ) cvičila již od svých sedmi let.[4] Již od 14 let byla členkou organizace komunistické mládeže[4] (Československého Komsomolu).[1] Také se angažovala ve Federaci dělnických tělocvičných jednot (FDTJ)[1][3]
Hojně se účastnila demonstrací, agitovala a distribuovala nejen komunistický (stranický) tisk,[1] ale i letáky.[4] Značně oblíbena byla zejména mezi levicově orientovanou mládeží.[1] V roce 1929 tajně odjela do Sovětského svazu,[4] aby tam (v letech 1929 až 1930) absolvovala Ústřední Leninskou školu Komsomolu v Moskvě.[3][2] (Jednalo se o intenzivní školení zaměřené na výchovu komunistických funkcionářů a agitátorů.[4][2]) Po návratu z Moskvy do Československa byla za účast na zakázané demonstraci v roce 1930 zatčena a následně odsouzena k podmínečnému trestu tří týdnů vězení.[4] Další školení v Moskvě absolvovala v roce 1932.[4] Po návratu ze Sovětského svazu spoluorganizovala akce na podporu stávkujících horníků rosicko-oslavanského revíru.[4] V roce 1936 se v Líšni podílela na agitační kampani, díky níž v obecních volbách získala KSČ třetinu míst v zastupitelstvu (starostou Líšně byl zvolen komunistický kandidát J. Ondráček).[4]
V protektorátu
Po podepsání Mnichovské dohody (30. září 1938) – za druhé republiky (1938–1939) byla dne 20. října 1938 úředně činnost KSČ zastavena, komunisté tak byli postaveni mimo zákon a strana přešla do ilegality.[9] Komunisté začali vytvářet ilegální struktury (buňky) a do budování podzemní stranické sítě na Brněnsku se zapojila i Josefa Faimonová.[3][4]
Po obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem dne 15. března 1939 se záhy v Protektorátu Čechy a Morava zapojila do řad domácího odboje.[1][2] Nejprve rozšiřovala letáky ilegální organizace Národního hnutí pracující mládeže.[4] Nejdříve krátce působila v Ostravě.[2] Následující vlna zatýkání v listopadu 1939 ji přinutila k odchodu do Čech (pobývala střídavě v Praze a na Královéhradecku).[4][1] Na začátku roku 1940 byla nucena přejít do ilegality.[2]
I. ilegální ústřední výbor KSČ
.jpg)
Do Prahy přešla v roce 1940 a působila zde až do února roku 1941 jako spojka pro členy vedoucí stranické pětky I. ilegálního ÚV KSČ[4] a jako instruktorka I. ilegálního vedení ÚV KSČ.[3][3] V Praze také (pod krycím jménem Vlasta Krátká, užívala i přezdívky Vlasta, Fešanda, Milada[2]) vykonávala funkci sekretářky krajské organizace.[1] Na činnost ilegální KSČ se zaměřilo gestapo, které již během roku 1940 pozatýkalo celou řadu v odboji aktivních komunistů. Největší úder byl komunistické straně zasazen 12. února 1941, kdy došlo k zatčení členů ÚV s výjimkou komunistického funkcionáře, novináře a politika Jana Ziky. Poté následovalo zatýkání dalších funkcionářů strany a likvidace jejich ilegálního radiového spojení. (Zika se pak skrýval na různých místech v Praze, např. ve vile Jindřicha Plachty.)
II. ilegální ústřední výbor KSČ
Poté se Jan Zika stal organizátorem a hlavním vedoucím ve II. ilegálním ústředí KSČ, které reálně existovalo od jara 1941 až do léta (června) 1942. Po rozbití I. ilegálního vedení ÚV KSČ v únoru 1941 pokračovala Josefa Faimonová ve spolupráci s Janem Zikou a s II. ilegálním vedením ÚV KSČ.[3]
III. ilegální ústřední výbor KSČ
Po rozbití II. ilegálního ÚV KSČ (v červnu 1942) se ještě v létě 1942 ustavilo III. ilegální vedení KSČ (to fungovalo se dvojím rozštěpeným vedením od června 1942 do srpna 1944). To vedl člen II. ilegálního výboru KSČ Josef Molák (1893–1943).[1][4][10] a Josefa Faimonová se stala jeho členkou a přenesla svoji působnost opět do Prahy.[3][3]
Mimopražské působení
Během své ilegální činnosti střídala svoje krycí jména (Milada, Eva, Fešanda, Nina, Vlasta, Dočka).[3] Základnu měla Josefa Faimonová sice v Praze,[p. 4] ale jako instruktorka často cestovala po dalších krajích.[3] Pobývala v jižních Čechách na Písecku a ve východních Čechách na Královéhradecku.[3] Až do léta 1942 pracovala jako instruktorka a krajská sekretářka v Hradci Králové.[4] Společně s organizátorem odboje Josefem Formánkem v severovýchodních Čechách řídila ilegální KSČ s krajskou působností v Hradci Králové.[11] (Formánek pracoval jako instruktor pro ilegální ÚV KSČ pro Východočeský kraj.[12]) Když v létě 1942 odešla Faimonová z Královéhradecka, organizoval Formánek komunistický odboj v této oblasti s železničářem Bohumilem Říčařem (1896–1944).[11]
František Mařík
Josefa Faimonová se při práci v odboji seznámila na jaře 1941 s medikem Františkem Maříkem[p. 5] a záhy se z nich stali milenci.[2] Mařík pocházel z jižních Čech a po uzavření vysokých škol v protektorátu (17. listopadu 1939) pracoval sice jako pomocný dělník, ale současně byl koordinátorem ilegálních stranických buněk v pražských závodech.[3] Společně s Josefou Faimonovou se účastnil politického vedení Pražského kraje.[3] (Faimonová byla v pracovním styku i s dalšími vlivnými postavami odboje: Josefem Molákem a Rudolfem Vetiškou.[3])
Společně s Františkem Maříkem se Josefa Faimonová stala v únoru 1943 vedoucí ilegální KSČ s působností v pražském kraji[2] a tuto funkci vykonávala až do svého zatčení (začátek září 1943),[4] kdy konfident její totožnost sdělil gestapu.[1][p. 6]
Josef Molák na jaře roku 1943 jmenoval jako svoji osobní spojku s pražským vedením komunistu Jaroslava Fialu.[3] Fiala vystudoval v Moskvě leninskou školu, podílel se na organizování interbrigád na podporu španělské demokracie a byl rovněž aktivní v domácím protiněmeckém odboji.[3] Gestapo jej zatklo celkem dvakrát. Po prvním zatčení se skrýval v ilegalitě aby se nakonec infiltroval jako konfident gestapa do III. ilegálního ÚV KSČ.[3] Během své aktivní konfidentské činnosti vydal do rukou gestapa asi 1 500 odbojářů.[3] Jaroslav Fiala si s blížícím se koncem druhé světové války hodlal zajistit alibi a předstíral součinnost s odbojem tím, že odhalil odbojářům totožnost několika jiných konfidentů gestapa.[3] Nakonec byl ale zatčen a 2. května 1945 popraven v Malé pevnosti Terezín.[3]
V posledních týdnech před svým zatčením Josefa Faimonová navázala spojení s tlumočníkem gestapa Josefem Laštovičkou (1912–1943), který byl (v letech 1941 až 1943)[16] zaměstnán v pražské centrále gestapa v Petschkově paláci, organizačně spadal do protikomunistického referátu „II a“ vedeného komisařem gestapa SS-Hautpsturmführerem Heinzem Janturou (Hans Jantura) a dodával informace odboji.[2] Ačkoli pracoval pro tajnou státní policii, všemožně dlouhodobě a účinně pomáhal vyslýchaným a zatčeným.[17] Informace od Laštovičky procházely nepřímou cestou (a s mírným zpožděním) přes policejní odbojovou organizací „Blaník“[16] (a přes pracovníky družstva „Bratrství“). (Přes „Bratrství“ pak doputovaly k Josefě Faimonové a ta je předávala Josefu Molákovi.[2]) Laštovička Faimonovou před Jaroslavem Fialou varoval[3] zprávou, kterou zaslal 17. srpna 1943 a ve které stálo: „Vedoucí Pardubic je zrádcem strany.“[2] Tato informace ale byla na své cestě zadržena (a dostala se zprostředkovaně do rukou „Kaliny“ – konfidenta Jaroslava Fialy, který ji předal gestapu)[3] a písmoznalecký posudek detekoval Josefa Laštovičku jako jejího nezpochybnitelného pisatele.[2] Laštovička byl 26. srpna 1943 zatčen přímo v úřadovně gestapa, podroben měsíc trvajícím krutým výslechům a dne 29. září 1943 (bez soudu) zabit ve své cele v Pankrácké věznici v Praze.[3][2][16]
Zatčení, výslechy, ...
Konfident gestapa Jaroslav Fiala nechal v létě 1943 zatknout dva instruktory pražského kraje: Josefu Faimonovou a Františka Maříka. S oběma si (s vědomím komisaře Emila Friedricha) dohodl ilegální schůzku na pražském Klárově.[2] Josefa Faimonová si všimla, že je nejspíše sledována (gestapo znalo její ilegální místo pobytu) ale byla zatčena (3. září 1943) jen krátce poté, co odešla ze schůzky na Klárově v Praze.[3][2] Zatčen byl i František Mařík v Praze-Vršovicích v ulici Na Spojce.[3][2]
Mařík byl podroben zostřenému výslechu gestapem v Petschkově paláci v Praze a byl mučen.[3] Svoji ilegální činnost na gestapu nakonec doznal a při výslechu vyzradil i spojení k pražským organizacím.[2] František Mařík byl popraven 28. února 1944 v Drážďanech.[3]
Josefa Faimonová byla ve věznici v Praze na Pankráci při zostřených výsleších gestapem nelidsky mučena[1] a bita několik dní až do bezvědomí.[3] Obávala se, že při takovýchto výsleších nevydrží mlčet a vyzradí svoje spolupracovníky. Dobrovolně si proto vzala život tím, že se 12. října 1943 (den po posledním výslechu) uškrtila v cele na vlastní punčoše.[3][1][2]
Po druhé světové válce
Po skončení druhé světové války byla Josefa Faimonová vyznamenána (in memoriam) 
Československým válečným křížem 1939. Také obdržela 
Pamětní odznak druhého národního odboje a Zlatou hvězdu Řádu za svobodu.[4]
Připomínky
- Jedna z ulic v Brně-Líšni nese (od 28. prosince 1978) její jméno (ulice Josefy Faimonové).[4][1][18]
- Její jméno bylo uvedeno na pamětní desce umístěné na průčelí mezi okny domu na adrese: Šimáčkova 135/01. Pamětní deska byla odstraněna v roce 1990.[1][19]
- Její jméno je uvedeno na pamětní desce (Oběti okupace) ve vstupní hale vlevo v objektu základní školy na adrese: Holzova 1461/1, 62800 Brno-Líšeň (GPS souřadnice: 49.2020417N, 16.6946603E)[1][20]
- Její jméno je uvedeno na památníku (z roku 1959), který je věnován obětem druhé světové války (Šimáčkova 190/01; za branou hřbitova v Brně-Líšni vpravo).[1][21]
- Její osobě je věnován pomník Josefy Faimonové který se nachází v parku na místě bývalého hřbitova[1] v Brně-Líšni (GPS souřadnice: 49.2020706N, 16.6884550E) při ulici Trnkova. Pomník vznikl v roce 1985, v roce 2009 prošel úpravou. Je dílem Miloslava Kramoliše a Zdeňka Makovského. V horn třetině jehlanu je rytý nápis: Památce Josefy Faimonové // komunistické funkcionářky z Líšně // která položila svůj život // za naši svobodu // 1911–1943 //[22]
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
- Julie Mariánková. Žili a pracovali v Brně. 1. vydání; Brno, 1977; vydavatel: Aktiv cestovního ruchu NV města Brna, 142 stran + obrázky.
- František Zřídkaveselý, Jiří Adámek, Milan Kroutil. Brněnští občané v boji proti fašismu. 1. vydání; nakladatel: Blok; Brno 1981; 172 stran.
- Milena Flodrová, Miloš Šenkýř. Brno a Brňanky. 1. vydání, nakladatelství Doplněk; Brno, 2015, 133 stran (ilustrace Kateřina Škrabalová); ISBN 978-80-7239-319-0.
- František Vašek, Vladimír Černý, Jan Břečka. Místa zkropená krví. Kounicovy Studentské koleje v Brně v letech nacistické okupace 1940–1945; 1. vydání; Brno 2015; nakladatel: Archiv města Brna; 616 stran; ISBN 978-80-86736-41-9.
- HÁJKOVÁ, Alena a TOMÁŠEK, Dušan. František Mařík: portrét člověka, který chtěl léčit lidi od bolesti a násilí. 1. vydání, České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1987; 158 stran (+ 20 stran fotografií); Postavy jihočeského dělnického hnutí.
- KOVANDA, František. Kartotéka osobností: výstřižky z denního tisku. Praha, 1970–1999. 2 lístkovnice kartotéčních listů.
- HÁJKOVÁ, Alena. Praha v komunistickém odboji. Praha: Svoboda, 1984; 494 stran (+ 28 stran fotografií); strany: 197, 213, 277–281, 296–300;
- VETIŠKA, Rudolf. Skok do tmy. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. 379 stran. (strana 182)
- KSČ v boji za svobodu, 1949, strany: 112, 131, 157;
- Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka, 1988, strany: 159, 165, 170;
- P. Krafl a kolektiv, Ves Leštno za městečko vysazovati ráčíme. 2009, strana 87.
- Moravské zemské muzeum (MZM), Brno, historické oddělení, fond S (písemnosti), inventární číslo 5 145, medailon Josefy Fajmonové;
- Moravské zemské muzeum (MZM), Brno, historické oddělení, fond S (písemnosti), inventární číslo 12 017–20, dekrety k vyznamenáním členky III. ilegálního Ústředního výboru KSČ Josefy Fajmonové
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josefa Faimonová na Wikimedia Commons - Josefa Faimonová v Encyklopedii dějin města Brna
