Josef von Reicher

Byl rodákem z Čech, vystudoval Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě^[1] a do armády vstoupil jako poručík v roce 1853 k 2. pěšímu pluku v Písku.^[2] Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a jako nadporučík byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Zúčastnil se války se Sardinií a jako kapitán poté v rychlém sledu vystřídal působení na různých místech v Evropě. Podílel se na mapování Uher, sloužil v pevnosti Verona,^[3] byl šéfem protokolu u velitelství Německého spolku ve Frankfurtu^[4] a náčelníkem štábu 5. pěší divize v Olomouci.^[5] V roce 1867 získal hodnost majora a působil přímo u generálního štábu. V roce 1870 byl povýšen na podplukovníka^[6] a poté byl pedagogem na Válečné škole, kde vyučoval vojenské dějiny a strategii,^[7] následně byl zástupcem velitele u 74. pěšího pluku v Hradci Králové.^[8] Jako plukovník (1876) byl v letech 1877–1880 velitelem 35. pěšího pluku v Plzni.^[9][10]

V roce 1881 byl povýšen do hodnosti generálmajora a poté velel 3. horské brigádě ve Stolaci v okupované Bosně,^[11][12] později byl přeložen jako velitel 1. pěší brigády do Plevlje.^[13] V roce 1886 získal hodnost polního podmaršála a v letech 1885–1889 velel 33. pěší divizi v Komárně.^[14] V letech 1889–1891 byl velitelem 13. armádního sboru v Záhřebu,^[15] respektive zemským velitelem v Chorvatském království.^[16] Nakonec byl v letech 1891–1895 velitelem 14. armádního sboru v Innsbrucku,^[17] respektive zemským velitelem pro Tyrolsko, Horní Rakousy a Salcbursko.^[18] K datu 1. května 1894 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra^[19] a o rok později byl penzionován.^[20] Mimo aktivní službu ještě v roce 1908 obdržel hodnost generála pěchoty.^[21] Po odchodu do penze žil v soukromí v Innsbrucku.^[22]

Za účast ve válce se Sardinií obdržel Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1859), později se stal nositelem Řádu železné koruny I. třídy (1892) a rytířského kříže Leopoldova řádu (1883), byl také držitelem Vojenské záslužné medaile a Válečné medaile. V zahraničí obdržel pruský Řád červené orlice I. třídy.^[23] Jako velitel armádního sboru byl v roce 1890 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence^[24] a od roku 1890 byl zároveň čestným majitelem pěšího pluku č. 68 příslušného do Szolnoku.^[25][26] Po odchodu do výslužby byl v roce 1896 povýšen do stavu svobodných pánů.^[27]

Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla Franziska Blancová (1851–1888), po ovdovění se podruhé oženil s Georginou Gassnerovou (1846–1930). Z prvního manželství se narodily dvě děti. Syn Gustav (1881–1960) vystudoval práva, působil ve státních službách, získal titul dvorního rady a po druhé světové válce byl okresním hejtmanem v Innsbrucku.^[28] Dcera Franziska (známá jako Franziska Mayer-Hillebrand, 1885–1978) vystudovala psychologii a byla teprve druhou ženou, která získala doktorát na univerzitě v Innsbrucku. Na této škole poté přednášela, v oboru psychologie byla autorkou řady odborných publikací a v roce 1948 byla jmenována profesorkou.^[29] Jejím prvním manželem byl filozof a univerzitní profesor Franz Hillebrand (1863–1926), po ovdovění se znovu provdala, jejím druhým manželem byl MUDr. Karl Mayer (1862–1936), významný rakouský neurolog a psychiatr, přednosta neurologické kliniky v Innsbrucku, univerzitní profesor a krátce také rektor innsbrucké univerzity.^[30]

• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2026; Brandýs nad Labem, 2016; s. 312–313 (heslo Reicher) ISBN 978-80-905324-8-9