Jean-Claude Brialy
Nástroje
Obecné
Tisk/export
Na jiných projektech
Jean-Claude Brialy | |
---|---|
Narození | 30. března 1933 Sour El Ghozlane, Francouzské Alžírsko |
Úmrtí | 30. května 2007 (ve věku 74 let) Monthyon, Seine-et-Marne, Francie Francie |
Místo pohřbení | Hřbitov Montmartre |
Alma mater | Prytanée national militaire College of Saint Etienne Conservatoire à rayonnement régional de Strasbourg lycée David d'Angers |
Aktivní roky | 1955–2007 |
César | |
1988 – Les Innocents | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jean-Claude Brialy (30. března 1933 Aumale, dnes Sour El Ghozlane, Alžírsko – 30. května 2007 Monthyon, Seine-et-Marne) byl francouzský divadelní a filmový herec, režisér, scenárista a spisovatel, držitel Césara.
Narodil se do rodiny důstojníka francouzské armády v tehdejším Francouzském Alžírsku,[1] v roce 1942 rodina přesídlila do Francie. Původně začal studovat ve vojenské kadetce, maturoval však na konzervatoři ve Štrasburku a s tamním uměleckým souborem se pak zúčastnil turné po jihovýchodní Francii.[1] Následně absolvoval u armádní filmové služby vojenskou službu,[1] v roce 1954 se přestěhoval do Paříže[2] a po krátkém vystupování v zdejším divadle Dauno[1] hned v roce 1954 debutoval ve filmu. Jeho prvním snímkem se stal krátkometrážní film Paris, mon copain.
Záhy se stal jedním z nejvýraznějších hereckých představitelů francouzské nové vlny[2] a ve svých filmech jej obsadili nejvýznamnější režiséři tohoto směru, například Éric Rohmer, Jean-Luc Godard, Louis Malle, François Truffaut, Agnès Varda nebo Jacques Rozier, zejména ale Claude Chabrol, který si jej v padesátých letech vybral do svých filmů Krásný Serge (1958) a Bratranci (1959). Typickou jeho postavou se pak stala role milovníků nebo uhlazených, šarmantních a většinou i cynických nebo ironických mužů. Odklon od tohoto typu postav znamenalo až účinkování v Rohmerově filmu Klářino koleno (1970).
V roce 1972 debutoval jako režisér snímkem Églantine z dětského prostředí, za který získal ocenění na Filmovém festivalu v San Sebastiánu. Od té doby režíroval ještě několik málo filmů, které se však již nesetkaly s tak příznivým ohasem.
V sedmdesátých letech se stal jedním z nejobsazovanějších francouzských filmových herců. V roce 1976 vytvořil komediální roli v posledním Gabinově filmu Svatý rok a ztvárnil úlohu cynického prokurátora Villedieua v Tavernierově snímku Soudce a vrah, za kterou byl nominován na Césara. Z dalších významných režisérů spolupracoval například s Rogerem Vadimem, Claudem Lelouchem nebo Luisem Buñuelem. V osmdesátých letech pokračoval v bohaté filmové kariéře a v roce 1988 získal Césara za nejlepší herecký výkon za vedlejší roli homosexuálního dirigenta ve filmu Les Innocents.
Jeho posledním snímkem byl televizní film Monsieur Max (2007), ve kterém ztvárnil úlohu homosexuálního žida, který konvertuje na katolickou víru, přesto však později umírá v koncentračním táboře.[2]
Během celého svého života hrál rovněž v divadle, kde se představil například v hrách Georgese Feydeaua a v několika dramatech francouzského divadelníka Sachu Guitryho. Jednou z jeho nejúspěšnějích divadelních kreaví byla právě Guitryho hra Iluzionista, ve které hrál v roce 1989.[2] Později se stal ředitelem pařížského divadla Hébertot a v roce 1986 divadla Bouffes-Parisiens.[1] Rovněž řídil divadelní festival v Anjou[2] a jistou dobu měl vlastní televizní pořad, kam si zval osobnosti francouzského umění a kultury.[1]
Vydal dvě autobiografické knihy Le Ruisseau des Singes (2000) a J’ai oublié de vous dire (2004) a později o sobě prozradil, že je bisexuál.[3] Byl nositelem vysokých stupňů několika francouzských státních vyznamenání (Řád čestné legie, Řád za zásluhy, Řád umění a literatury) a monackého kulturního vyznamenání Ordre du Mérite Culturel.[4] V letech 1974 a 1984 byl hostem na filmovém festivalu v Karlových Varech.[1]
Zemřel v roce 2007 na rakovinu.[2] Na jeho pohřbu na pařížském hřbitově Montmartre byl přítomen tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy a řada významných osobností francouzského filmu a kultury.[5]
Držitelé Césara pro nejlepšího herce ve vedlejší roli | |
---|---|
1976–1979 | 1976 Jean Rochefort (Ať začne slavnost...) • 1977 Claude Brasseur (Záletník) • 1978 Jacques Dufilho (Krab bubeník) • 1979 Jacques Villeret (Robert a Robert) |
1980–1989 | 1980 Jean Bouise (Hlavička) • 1981 Jacques Dufilho (Špatný syn) • 1982 Guy Marchand (Svědek) • 1983 Jean Carmet (Bídníci) • 1984 Richard Anconina (Ahoj, tajtrlíku!) • 1985 Richard Bohringer (Zúčtování) • 1986 Michel Boujenah (Tři muži a nemluvně) • 1987 Pierre Arditi (Mélo) • 1988 Jean-Claude Brialy (Les Innocents) • 1989 Patrick Chesnais (Předčitatelka) |
1990–1999 | 1990 Robert Hirsch (Hiver 54, l'abbé Pierre) • 1991 Jacques Weber (Cyrano z Bergeracu) • 1992 Jean Carmet (Děkuji, živote) • 1993 André Dussollier (Srdce v zimě) • 1994 Fabrice Luchini (Tout ça... pour ça!) • 1995 Jean-Hugues Anglade (Královna Margot) • 1996 Eddy Mitchell (Le bonheur est dans le pré) • 1997 Jean-Pierre Darroussin (Rodinný průvan) • 1998 Jean-Pierre Bacri (Stará známá písnička) • 1999 Daniel Prévost (Blbec k večeři) |
2000–2009 | 2000 François Berléand (Můj malý podnik) • 2001 Gérard Lanvin (Někdo to rád jinak) • 2002 André Dussollier (Důstojnický pokoj) • 2003 Bernard Le Coq (Se souvenir des belles choses) • 2004 Darry Cowl (Na ústa ne) • 2005 Clovis Cornillac (Lži a zrady) • 2006 Niels Arestrup (Tlukot mého srdce se zastavil) • 2007 Kad Merad (Neboj, jsem v pořádku) • 2008 Sami Bouajila (Svědci) • 2009 Jean-Paul Roussillon (Vánoční příběh) |
2010–2019 | 2010 Niels Arestrup (Prorok) • 2011 Michael Lonsdale (O bozích a lidech) • 2012 Michel Blanc (Ministr) • 2013 Guillaume de Tonquédec (Jméno) • 2014 Niels Arestrup (Zamini) • 2015 Reda Kateb (Hippocrate) • 2016 Benoît Magimel (Hlavu vzhůru!) • 2017 James Thierrée (Monsieur Chocolat)• 2018 Antoine Reinartz (120 BPM) • 2019 Philippe Katerine (Utop se, nebo plav) |
2020–dodnes | 2020 Swann Arlaud (Chvála Bohu) • 2021 Nicolas Marié (Sbohem, blbci!) • 2022 Vincent Lacoste (Ztracené iluze) • 2023 Bouli Lanners (Noc 12.) • 2024 Swann Arlaud (Anatomie pádu) |