Jan Larisch-Mönnich

Pocházel ze šlechtického rodu Larischů, respektive Larisch-Mönnichů, byl nejstarším synem hraběte Jindřicha I. Larisch-Mönnicha (1793–1859) a jeho manželky Henrietty, rozené Haugvicové (1799–1884). Narodil se na zámku v Dolních Životicích, pokřtěn byl jako Jan Křtitel Jindřich Karel Maria Felix.^[3] Dětství strávil na zámku Fryštát v Karviné. Po maturitě na gymnáziu pokračoval ve studiu práv na univerzitě ve Vídni, která ale nedokončil. V roce 1842 vstoupil do státních služeb, nejprve působil u hornorakouské zemské vlády v Linci, kde byl od roku 1844 nadpočetným krajským komisařem, v roce 1847 byl přeložen do Salcburku, kde pak setrval do roku 1849.

V roce 1859 zdědil po otci stěžejní část rodového majetku, který ale nepřevzal hned, protože odjel do Anglie, aby studoval praktické fungování průmyslových podniků a zemědělské produkce. Po zřízení dvoukomorového parlamentního systému v Rakouském císařství byl jako majitel fideikomisu jmenován dědičným členem Panské sněmovny.^[4] Aktivně se zapojil do parlamentních debat a v roce 1861 byl zároveň zvolen poslancem Slezského zemského sněmu, byl jmenován také c. k. komořím. Ještě v roce 1861 se stal zemským hejtmanem ve Slezsku a v této funkci setrval do roku 1865^[5], mezitím získal v roce 1863 titul c. k. tajného rady.^[6] Poté byl povolán do Vídně a od 27. července 1865 do ledna 1867 byl ministrem financí ve vládě Richarda Belcrediho. Ze své funkce odešel v lednu 1867 na vlastní žádost ještě před tím, než vláda 7. února 1867 skončila.^[7] V roce 1867 rezignoval také na poslanecký mandát ve Slezském zemském sněmu a několik následujích let se věnoval především správě rodového majetku. V roce 1868 navštívil Itálii a spolu se synem obdržel audienci u papeže Pia IX. Nakonec byl znovu povolán do Vídně a v roce 1871 byl jmenován do funkce nejvyššího maršálka císařského dvora, kterou zastával až do smrti. Ačkoliv trpěl četnými zdravotními problémy, často cestoval po Evropě a pro příležitostné pobyty v Anglii si pronajal zámek Lamport Hall. Zde také během jedné ze svých cest po krátkém pobytu v nemocnici v Londýně náhle zemřel na selhání ledvin.

Za zásluhy byl nositelem velkokříže Leopoldova řádu (1867), byl též čestným rytířem Maltézského řádu a v roce 1873 získal Řád zlatého rouna.^[8] Jako vysoce postavený dvořan obdržel také řadu vyznamenání od zahraničních panovníků. Byl nositelem belgického Leopoldova řádu, řeckého Řádu Spasitele, perského Řádu slunce a lva, Vévodského sasko-ernestinského domácího řádua papežského Řádu Pia IX..^[9]

Po otci zdědil v roce 1859 převážnou část rodového majetku, který zahrnoval především velkostatek Karviná s rozlohou přes 8 000 hektarů půdy^[10], dále pak statek Bluszczów v dnešním Polsku. Hlavním rodovým sídlem byl v té době zámek Fryštát přestavěný empírově v první polovině 19. století.^[11][12] Součástí dědictví byly také četné průmyslové podniky s dominující těžbou černého uhlí. Pouze o vlastnictví továrny na sodu v Petrovicích u Karviné se dělil s mladšími bratry. Uhelné doly byly již natolik důležitou součástí rodinného podnikání, že v roce 1859 byla jejich správa vyčleněna z velkostatku a bylo pro ně zřízeno samostatné centrální ředitelství se sídlem v Karviné. V roce 1860 byla vyhloubena jáma Jan, později byly uvedeny do provozu další doly Jan Karel a Hlubina. Těžba uhlí v Larischových dolech představovala 11% celé produkce Ostravsko-karvinského revíru a tento podíl si rodina udržela do 20. století. V roce 1882 zaměstnávaly Larischovy doly přes 2 500 zaměstnanců. Již v roce 1860 nechal Jan Larisch postavit v Karviné nový pivovar. V Karviné vznikla také koksovna a lihová rafinerie. V roce 1871 se Jan Larisch spojil s bankéřskými rodinami Gutmannů a Rothschildů a vstoupil do společnosti První rakousko-uherská vysokopecní společnost (Österreichisch-Ungarische Hochofen-Gesellschaft), která provozovala Žofínskou huť v Ostravě.^[13]

Vysoké výnosy z průmyslového podnikání umožnily hraběti Larischovi investovat značné částky do nových rodových sídel. V letech 1867–1868 nechal postavit palác ve Vídni v ulici Johannesgasse (architekti August Sicard von Sicardsburg a Eduard van der Nüll). Honosná třípatrová stavba v novorenesančním stylu disponovala řadou přepychově vybavených komnat (od roku 1970 je palác sídlem iráckého velvyslanectví v Rakousku).^[14] V roce 1873 byl postaven nový reprezentativní zámek Solca jihozápadně od Karviné^[15], který byl určen jako sídlo pro rodinu syna Jindřicha.^[16] Zámek byl vážně poškozen za druhé světové války a později zbořen. V návaznosti na majetkový vzestup rostla i společenská prestiž Larischů, což dokládají četné významné návštěvy na jejich sídlech. Známá je například návštěva korunního prince Rudolfa v roce 1877.

Během působení ve státních službách v Linci se seznámil s rodinou velkostatkáře a bankéře Theodora Kasta (1795–1878) a v roce 1849 se oženil s jeho dcerou Františkou (1828–1902), která se později stala c. k. palácovou dámou. Z jejich manželství pocházely tři děti, dědicem majetku se stal starší syn Jindřich (1850–1918), který se již za otcova života zapojil do správy rodového majetku. Mladší syn Rudolf (1856–1858) zemřel v dětství. Nejmladší byla dcera Františka (1862–1887).^[17][18]

Na rodových podnikatelských aktivitách se podíleli také Janovi mladší bratři, kteří byli spoluvlastníky továrny na sodu v Petrovicích u Karviné a pobírali také podíly na zisku z karvinských uhelných dolů. Leo (1824–1872) navíc z otcova majetku převzal velkostatek Dolní Životice a Eugen (1835–1880) zdědil Rychvald.^[19]

• MYŠKA, Milan. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny 20. století. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003. 519 s. ISBN 80-7042-612-8. Kapitola Larischové, s. 260–266. 
• ŠÚTH, Petr: Vzestup a pád impéria (1794–1945). Rod Larisch-Mönnichů v projektové výuce (diplomová práce), Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2020; 102 s. dostupné online
• ŠÚTH, Petr: Stará šlechta v nové době. Život hraběte Heinricha Larisch-Mönnicha (1850–1918) (diplomová práce), Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2018; 75 s. dostupné online

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Larisch-Mönnich na Wikimedia Commons
• Rodokmen rodu Larisch-Mönnichů Archivováno 14. 3. 2017 na Wayback Machine.
• Jan Larisch-Mönnich na stránkách zemského archivu Archivováno 23. 1. 2018 na Wayback Machine.
• Jan Larisch-Mönnich in: Österreichisches Biographisches Lexikon