Ivan Wernisch
Nástroje
Obecné
Tisk/export
Na jiných projektech
Ivan Wernisch | |
---|---|
Ivan Wernisch (28. března 2007) | |
Narození | 18. června 1942 (82 let) Praha Protektorát Čechy a Morava ![]() |
Povolání | básník, překladatel |
Ocenění | Medaile Za zásluhy I. stupeň (2002) Státní cena za literaturu (2012) Cena Franze Kafky (2018) |
Děti | Martin Wernisch, Michal Wernisch, Klára Wernischová, Šimon Wernisch, Karolina Wernischová |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ivan Wernisch (* 18. června 1942 Praha) je český básník, spisovatel, novinář a překladatel, držitel Ceny Franze Kafky.[1]
Maturoval v roce 1959 na keramické průmyslové škole v Karlových Varech. Již během tohoto studia začal uveřejňovat své básně v časopisech Host do domu a Tvář. Jelikož se angažoval v tzv. obrodném procesu roku 1968, stal se v období normalizace zakázaným autorem a jeho díla vycházela pouze samizdatem nebo v exilu. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák.[2] V roce 2012 mu byla za celoživotní dílo udělena Státní cena za literaturu. Z prvního manželství má syna Michala Wernische.[3]
Jeho poezie je typická snovostí, kdy autor promítá do veršů zlomky skutečnosti a celkově zanechává v čtenáři pocit snového záznamu. Básně jsou také méně lyrické. Často se v jeho básních objevují neologismy. V 80. letech se jeho dílo vyznačuje přibývajícími tragickými životními zkušenostmi v prostředí rozpadajícího se komunismu, které vyúsťují v existencialismus.
Jeho verše do hudební podoby převedl Mikoláš Chadima. Skupina The Plastic People of the Universe hrála Wernischovy texty zhudebněné Milanem Hlavsou: Šel pro krev, Prasinec, Moucha v ranním pivě, Papírový hlavy (album Hovězí porážka, nahrávky z let 1982–1984, vyšlo 1992) a Ruka, Podél zdi a doleva (album Půlnoční myš, nahrávky 1985–1986, vyšlo 1987 ve Velké Británii, 2001 v Čechách) [4]
Jeho báseň Barvy zhudebnila skupina Dunaj na albu Dunaj IV.
Kromě vlastní tvorby překládá z němčiny, francouzštiny, italštiny, vlámštiny, ruštiny a latiny. Nizozemsky se naučil proto, aby mohl přeložit básně Paula van Ostaijena do češtiny. Jeho knihy vyšly v překladech v Německu, Itálii, Francii, Polsku, na Ukrajině a v USA.
Časopis A2 zařadil jeho knihu Doupě latinářů do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[5]
Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta | |
---|---|
Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019) |
Laureáti Ceny Franze Kafky | |
---|---|
Philip Roth (2001) • Ivan Klíma (2002) • Péter Nádas (2003) • Elfriede Jelineková (2004) • Harold Pinter (2005) • Haruki Murakami (2006) • Yves Bonnefoy (2007) • Arnošt Lustig (2008) • Peter Handke (2009) • Václav Havel (2010) • John Banville (2011) • Daniela Hodrová (2012) • Amos Oz (2013) • Jen Lien-kche (2014) • Eduardo Mendoza Garriga (2015) • Claudio Magris (2016) • Margaret Atwoodová (2017) • Ivan Wernisch (2018) • Pierre Michon (2019) • Milan Kundera (2020) |