Čaroděj (Středozem)

Celkem bylo pět členů řádu Istari:

• Gandalf (Šedý, později Bílý), ve Valinoru měl jméno Olórin, z lidu Irmova
• Saruman (Bílý), Curunír, ve Valinoru Curumo, z Aulëho lidu,
• Radagast Hnědý, ve Valinoru Aiwendil, poslán se Sarumanem na přání Yavanny,
• Alatar, první z Modrých čarodějů (Ithryn Luin), z Oromëho lidu,
• Pallando, druhý z Modrých čarodějů, z Oromëho lidu, přítel Alatara.

Gandalf Šedý (později Bílý, ve Valinoru zvaný Olórin a elfy nazýván Mithrandir) byl podle valinorského postavení druhý nejvyšší člen řádu Istari.^[1] Patřil do domu Irmova, učil se u Nienny a jako třetího vyslance si jej vyžádal sám Manwë. Varda však už tehdy nesouhlasila s tím, aby byl považován za třetího.^[2]

Do Středozemě přijel jako poslední,^[3] zhruba když byly zpozorovány první známky povstávajícího stínu, opětné objevení a šíření se zlých tvorů.^[4] Círdan v něm rozpoznal nejmoudřejšího z řádu a předal mu Naryu, Prsten ohně, s mocí povzbuzovat ostatní k boji proti zlému a probouzet víru v naději. Gandalf cestoval po Středozemi, ale nezajímala ho příliš centra moci stojící proti Sauronovi vyjma časů jejich slabosti. Spíše se přátelil s elfy a dalšími dobrými bytostmi, jejichž přirozenou hodnotu vnímal. Zkoumal jejich srdce a povzbuzoval je k odvážným činům. Byl ostražitý vůči známkám probouzení Nepřítele. Seznámil se s hobity a nakonec objevil Jeden prsten. Vedl Společenstvo prstenu a ve chvíli nebezpečí se pro dobro ostatních obětoval, postavil se proti Balrogovi v Morii a poté, co jej zahubil, zemřel také.

Byl však znovu vzkříšen a posílen, aby dokončil své poslání. Stal se Gandalfem Bílým a vzhledem ke zradě a pádu Sarumana hlavou řádu Istari. Velel armádám Západu ve Válce o Prsten a především jeho strategií a zásluhou se nakonec podařilo Saurona porazit. Pak odplul za Moře.

Saruman Bílý (jméno pochází od Seveřanů s významem „dovedný muž“, Curunír 'Lân v sindarštině, Curumo v quenijštině^[5]) byl hlavou řádu Istari, prvním z vyslanců, z Aulëho lidu. Mezi jeho přednosti patřily dovedné ruce, schopnost odhalovat tajemství a jeho přesvědčivý hlas. Nejprve cestoval po Východě a pak se usadil v Orthanku v kruhu Železného pasu.^[6] Nejvíce studoval Sauronovy praktiky a proto se stal předsedou Bílé rady.

Saruman se stal pyšným a netrpělivým, miloval moc a snažil se Saurona odstranit silou a vychytralostí, bez ohledu na ty, v jejichž prospěch měl konat, a padl do jeho pasti. S žárlivostí pohlížel na Gandalfa, až tyto jeho pocity vyústily v utajenou a pak i zjevnou zlovůli. Nakonec sám pěstoval skřety a zaútočil na svého souseda, Rohan. Po porážce jej Gandalf sesadil, zlomil mu hůl. Saruman odmítl nabízené druhé šance a nakonec zcela pokořen zahynul rukou Červivce, potlačovaného otroka. Jeho duch odešel ze Středozemě a již se do ní nevrátil.^[5]Saruman, jakožto Maia, ve skutečnosti nezemřel, ale jeho nahý duch se nyní bez jakékoliv moci potácí po Středozemi.

Radagast (jméno je ve starém númenorejském jazyce a znamená „pečovatel o zvířata“, ve Valinoru jej zvali Aiwendil) nepatřil mezi tři původně vybrané vyslance, byl až čtvrtý.^[7] Radagast měl mnohem menší moc a moudrost než Gandalf.^[1] Sarumanovi jej „vnutila“ Yavanna, která ho prosila, aby jej vzal s sebou. Velmi jí záleželo na tom, aby mezi Istari patřil někdo se zvláštní láskou vůči věcem, které stvořila.^[2] Tato informace pocházející z Nedokončených příběhů je poněkud v rozporu s tím, že v Silmarillionu se říká, že Saruman byl první a Radagast přišel až po něm.^[6]

Radagast se usadil v Rhosgobelu na okraji Temného hvozdu.^[8] V příběhu hrál jen drobnou úlohu, když jej Saruman využil k tomu, aby Gandalfa vlákal do pasti. Jinak jím opovrhoval.^[9][1] Radagast ale, i když byl manipulován, jednal v dobré víře, splnil Gandalfovo přání a poslal do Orthanku posla, díky čemuž byl Gandalf vysvobozen.^[10][7] Celkově Radagast selhal, zanedbal hlavní poslání, opustil elfy i lidi a trávil svůj čas s divokými zvířaty. Někteří ovšem říkají, že právě to byl úkol, který mu uložila Yavanna. ^[7]

V knize Pán prstenů vystupují tři čarodějové, Gandalf, Saruman a Radagast. První narážka na další dva zde zazněla z úst Sarumana, který se v hněvu zmínil o prutech Pěti čarodějů.^[11] Počet pěti je potvrzen i v dodatcích v Návratu krále,^[12] není zde ale řečeno nic bližšího. V roce 1956 Tolkien v dopise uvedl, že jména a příběhy zbylých čarodějů neexistují ani v jeho poznámkách.^[13][14] V dalším dopise z roku 1958 Tolkien opakuje, že o příběhu těch dvou nic neví, a obává se, že selhali, byť jiným způsobem než Saruman a stali se zakladateli tajných kultů a 'čarodějných' tradic, které přežily Sauronův pád.^[15][16]

Podrobnější informace lze najít v knize Nedokončené příběhy, kde je v eseji o Istari zmíněno, že tito čarodějové na Západě (ve Středozemi) neměli jména, protože odešli s Curunírem na východ, odkud se nevrátili. Říkalo se jim jen Ithyn Luin, „Modří čarodějové“.^[17] V této knize je představen i další zajímavý materiál se stručným popisem rady Valar, na níž byli vybráni jednotliví vyslanci. Původní rozhodnutí bylo poslat tři vyslance. Alatar, první z Modrých čarodějů, předstoupil na radě jako druhý z vyslanců (po Curumovi), poslal ho Oromë. Později si nad rámec původního počtu tří vzal Alatar svého přítele Pallanda. J. R. R. Tolkien ho přiřadil též k Oromëmu, i když původně přemýšlel i o jeho zařazení k Mandosovi a Nienně.^[2] Christopher Tolkien spatřuje důvod této volby v tom, že Oromë ze všech Valar nejlépe znal vzdálené končiny Středozemě.^[1] Jméno Pallando podle Christophera Tolkiena patrně vychází ze slova palan („z dálky“), nacházející se například ve slově palantír.^[5]

Další odlišnou verzi publikoval Christopher Tolkien v knize The Peoples of Middle-Earth na základě poznámek svého otce, které dříve nebyl schopen interpretovat. Příjezd Modrých čarodějů v ní je na rozdíl od předchozích kladen už do Druhého věku, do času, kdy přijel i elf Glorfindel. Jsou jmenováni Morinehtar a Rómestámo, v angličtině Darkness-slayer a East-helper (což lze přeložit jako „Zabíječ temnoty“ a „Pomocník východu“). Jejich úkolem bylo zaskočit Saurona tím, že budou pomáhat lidem, kteří odmítají uctívání Melkora, podporovat vzpoury, rozbroje a zmatky na dalekém Východě. Po Sauronově prvním pádu hledali místo, kde se skryl (ale v tom selhali). Měli silný vliv na historii Druhého a Třetího věku, bránili Sauronovi přečíslit Západ.^[18]

• TOLKIEN, John Ronald Reuel, 1994. Nedokončené příběhy. Příprava vydání Christopher Tolkien; překlad Stanislava Pošustová. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0453-8. 
• TOLKIEN, John Ronald Reuel, 1990. Pán prstenů : Společenstvo prstenu. Překlad Stanislava Pošustová. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0105-9. 
• TOLKIEN, John Ronald Reuel, 1991. Pán prstenů : Dvě věže. Překlad Stanislava Pošustová. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0194-6. 
• TOLKIEN, John Ronald Reuel, 1992. Pán prstenů : Návrat krále. Překlad Stanislava Pošustová. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0259-4. 
• TOLKIEN, John Ronald Reuel, 1992. Silmarillion. Příprava vydání Christopher Tolkien; překlad Stanislava Pošustová. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0336-1. 
• TOLKIEN, John Ronald Reuel, 1981. The Letters of J. R. R. Tolkien. Příprava vydání Humphrey Carpenter. Boston: Houghton Mifflin. ISBN 0-395-31555-7. (anglicky) 
• TOLKIEN, John Ronald Reuel, 2002. The Peoples of Middle-Earth. Příprava vydání Christopher Tolkien. London: HarperCollins. (The History of Middle Earth; sv. 12). ISBN 0-261-10348-2. (anglicky) 

• Maiar
• Magie (Středozem)