Ignaz von Korda
Ignaz svobodný pán von Korda (německy Ignaz Vinzenz Camillus Freiherr von Korda) (12. září 1858 Josefov – 11. prosince 1918 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. Do c. k. armády vstoupil v roce 1877 jako absolvent vojenské akademie, sloužil u různých jednotek jezdectva, uplatnil se také jako pedagog a důstojník generálního štábu. Za první světové války byl divizním velitelem na východní frontě, kde po počátečních úspěších dosáhl hodnosti generála jezdectva (1915) a stal se velitelem 11. armádního sboru (1915–1916). Během Brusilovovy ofenzívy byl nucen ustupovat a v létě 1916 byl z fronty odvolán. Po půlroce mimo aktivní službu zastával v letech 1916–1917 méně důležitou funkci posádkového velitele v Přemyšlu. V roce 1917 byl povýšen do stavu svobodných pánů.
| Ignaz von Korda | |
|---|---|
 | |
| Velitel v Přemyšlu | |
| Ve funkci: 25. listopadu 1916 – 1. prosince 1917 | |
| Předchůdce | Artur Materna |
| Nástupce | Viktor Njegovan |
| Velitel 11. armádního sboru na východní frontě | |
| Ve funkci: 27. března 1915 – 30. června 1916 | |
| Předchůdce | Stjepan Ljubičić |
| Nástupce | Hugo von Habermann |
| Velitel jezdecké divize v Krakově | |
| Ve funkci: 7. listopadu 1911 – 27. března 1915 | |
| Předchůdce | Karl hrabě von Huyn |
| Nástupce | Siegmund von Micewski |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko |
| Hodnost | generál jezdectva (1915), polní podmaršál (1912), generálmajor (1908) |
| Narození | 12. září 1858 Josefov |
| Úmrtí | 11. prosince 1918 (ve věku 60 let) Vídeň |
| Titul | svobodný pán (1917) |
| Profese | voják |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
Byl synem vojenského lékaře Ignáce Kordy (1808–1872), který pocházel z Čech[1] a v roce 1869 byl povýšen do šlechtického stavu.[2] Ignaz studoval na gymnáziu v rodném Josefově, první vojenskou průpravu získal na kadetní jezdecké škole v Sankt Pölten a v letech 1873–1877 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.[3] Do armády vstoupil v roce 1877 jako poručík ke 4. pluku dragounů v Salzburgu. V letech 1881–1883 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka (1882) byl poté zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.[4] Sloužil u 11. dragounského pluku ve Velykich Mostech ve východní Haliči a v roce 1889 byl povýšen na kapitána, několik let působil jako pedagog na jezdecké akademii v Hranicích, kde vyučoval taktiku a průzkum terénu.[5] Po opětovné službě u 4. dragounského pluku ve Vídeňském Novém Městě působil v roce 1895 krátce u 11. pěší divize ve Lvově. Téhož roku byl povýšen na majora (1895)[6] a poté působil přímo u generálního štábu ve Vídni, kde byl přidělen k úřadu generálního inspektora jezdectva Aloise Paara a v roce 1898 dosáhl hodnosti podplukovníka.[7] V roce 1901 získal hodnost plukovníka a v letech 1901–1907 byl velitelem 9. husarského pluku v Šoproňi.[8][9][10]
V letech 1907–1911 byl velitelem 8. jezdecké brigády v Záhřebu[11] a v roce 1908 byl povýšen do hodnosti generálmajora.[12] V roce 1911 přešel jako velitel 7. jezdecké divize do Krakova[13][14] a v roce 1912 dosáhl hodnosti polního podmaršála.[15][16] Na začátku první světové války byl se svou divizí začleněn do armádní skupiny generála Kummera a zúčastnil se bojů na východní frontě.[17] V říjnu 1914 byl přeřazen k 2. armádě a bojoval v Karpatech. Po úspěšné ofenzívě u Gorlice-Tarnówa byl k datu 1. září 1915 povýšen do hodnosti generála jezdectva[18][19][20] a převzal velení 11. armádního sboru.[21][22][23] Během Brusilovovy ofenzívy nedokázal zastavit ruský postup a koncem června 1916 byl odvolán z velitelského postu. Od prosince 1916 byl velitelem pevnosti Přemyšl,[24] kde setrval do prosince 1917,[25] poté byl již mimo aktivní službu. Zemřel ve Vídni krátce po skončení první světové války a je pohřben na vídeňském Centrálním hřbitově.
Tituly a ocenění
Díky otcově nobilitaci užíval od roku 1869 prostý šlechtický titul Edler von a v roce 1917 byl povýšen do stavu svobodných pánů.[26] V roce 1916 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[27] Během vojenské služby získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[28]
Rakousko-Uhersko
Jubilejní pamětní medaile (1898)
Vojenský záslužný kříž III. třídy (1903)
Řád železné koruny III. třídy (1905)
Vojenský jubilejní kříž (1908)
Mobilizační kříž (1913)
Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1914)
Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1915)
Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1916)
.png){kind=small}
Zahraničí
rytířský kříž Řádu italské koruny (1901, Itálie)
komandér Danebrožského řádu (1906, Dánsko)
Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
Rodina
V roce 1905 se ve Vídni oženil s baronkou Zdenkou Stanislavou Laminetovou z Arztheimu (1874–1946),[29] vnučkou Josefa Lamineta (1807–1876), prezidenta zemského soudu v Brně.[30] Z manželství se narodily dvě děti, syn Anton Ignaz (*1907) a dcera Marie Antonie (*1911). Ve Vídni rodina žila v honosném nájemním domě v ulici Pratestrasse 30.[31] Zdenka Laminetová byla předtím poprvé provdaná za c. k. poručíka barona Adolfa Kutscheru (1869–1896), z tohoto manželství pocházela dcera Helena (*1896), později provdaná baronka Possannerová.[32][33]
Ignazova sestra Marie (1857–1922) byla manželkou česko-německého spisovatele a dramatika Gustava Pawikowskiho (1851–1916),[34] který mimo jiné proslul jako překladatel básnického díla Jana Nerudy do němčiny.[35]
Odkazy
Reference
Literatura
- BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 187–188 (heslo Ignaz Korda) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
- VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2021; Praha, 2014; 495 s. ISBN 978-80-905324-3-4