Hynek Jaroslav Mejsnar

Narodil se 17. října 1837 v Jilemnici. V letech 1849–57 studoval na jičínském gymnáziu a v letech 1857–1860 klasickou a slovanskou filologii na pražské univerzitě. Poté nastoupil jako suplující učitel v Banské Bystrici, odkud přešel roku 1861 do Klatov a o rok později do Litomyšli. Roku 1864 získal stálé místo jako profesor na gymnáziu v Táboře, kde strávil téměř 21 let.^[3] Od roku 1885^[4] do konce života vyučoval na akademickém gymnáziu v Praze.^[3]

V letech 1870–1885 také vyučoval ruštinu na hospodářské škole. V roce 1885 byl jmenován přísežným znalcem při c. k. zemském soudu v řeči ruské, řecké a německé. Roku 1889 se stal mimořádným učitelem ruštiny na českoslovanské obchodní akademii a na vyšší dívčí škole.^[5]

Po prázdninách 1894 onemocněl rakovinou jazyka^[5] a po dlouhé nemoci, při níž ho léčil např. MUDr. Karel Maydl a MUDr. Václav Kopfstein-Penk,^[6] zemřel 29. dubna 1895 v Praze.^[3] Pohřben byl na Olšanech.^[2]

Od mládí byl společensky aktivní. Jako student byl členem jilemnického divadelního souboru Kollár^[7] a pořádal vlastenecké zábavy.^[8] V Litomyšli spoluzakládal Sokola.^[9]

Svou veřejnou činnost rozvinul v Táboře, kde publikoval v místním časopise básně (viz Dílo), pořádal poučné přednášky, vystupoval na slavnostních shromážděních, skládal sokolské verše a překládal cizojazyčná hudební díla pro místní pěvecký sbor. Například v květnu 1867 přednášel sedlákům v Mladé Vožici o hospodářském pokroku a spolčování.^[10] V listopadu 1877 přiblížil posluchačům v táborské občanské besedě život Josefa Jungmanna.^[11] O rok později v městském divadle promluvil o životě J. K. Tyla^[12] aměl veršovaný proslov při svěcení školy v Mladé Vožici.^[13] Věnoval se i Boleslavu Jablonskému; v dubnu 1881 o něm přednášel na slavnostním večeru^[14] a o pět let později měl hlavní projev při odhalování básníkova pomníku v Kardašově Řečici.^[15] Jeho závěrečná slova „Bratří, nedejme se! Milujme se, nedejme se a bude v Čechách lépe!“ byla shromážděným zástupem souhlasně přijata a nadšeně opakována.^[16] V červenci 1883 promluvil o Josefu Vlastimilu Kamarýtovi^[17] a v následujícím roce měl proslov ke krajinskému sjezdu českého učitelstva v Táboře.^[18]

V přednáškách a proslovech pokračoval i po přestěhování do Prahy. Z mnoha vystoupení můžeme zmínit např. oslavnou řeč při předání záslužného kříže prof. Františku Kottovi (staroměstské gymnázium Praha 1885),^[19] na počest Boženy Němcové (Měšťanská beseda v Praze 1887),^[20] o významu českého vysokého školství v minulosti a přítomnosti (studentský sjezd ve Třeboni 1887),^[21] o ruském kritiku Bělinském (literární spolek Slavia Praha 1887),^[22] k otevření nového divadla (Tábor 1887),^[23] o Elišce Krásnohorské (Pražský spolek českých učitelek 1888),^[24] o Bohuslavu Balbínovi (Svatováclavská záložna Praha 1888),^[25][26] při předávání záslužného kříže řediteli Josefu Baudišovi (akademické gymnázium Praha 1890)^[27] a o Janu Nerudovi (Měšťanská beseda v Praze 1891).^[28] Slavný byl jeho proslov při odhalování pamětní desky J. K. Tylovi na tehdejším Linhartském náměstí v Praze 10. července 1887,^[29] který zakončil slovy „Milujme se a věrně při sobě stůjme, abychom spatřili jednou hojné osení svobody a lásky, jejíhož semene Tyl v půdu českou kladl, žijíce pod zákonem, jehož základem právo a strážcem spravedlnost.“^[30]

Mejsnarovy proslovy vyšly souborně v knize Proslovy, verše a řeči příležité některé (1887, online).

Zapojil se i do politického boje. V Táboře sice nepřijal možnost kandidovat roku 1882 do říšské rady (místo něj nastoupil Karel Dostál),^[31] ale účastnil se volebních schůzí.^[32] 26. října 1892 byl spolu s dalšími zvolen do pražského sboru obecních starších na Novém Městě za Národní stranu svobodomyslnou (mladočechy).^[33][34] Od listopadu 1893 do června 1894 byl také členem městské rady. Věnoval se hlavně otázkám pražského školství.^[35]

Zemřel roku 1895 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Přispíval vlastními pracemi i překlady z řečtiny, polštiny, ruštiny, srbštiny, italštiny a němčiny do řady časopisů.^[5] Několik básní (např. Proč?, Vzorná láska,^[36] Dárek, Jahody^[37]) např. uveřejnil roku 1865 v časopise Tábor. Spolupracoval také s táborskou sokolskou jednotou; např. roku 1883 složil Píseň sokolů táborských k jejich prvnímu výletu^[38] r. 1884 báseň k úmrtí Miroslava Tyrše^[39] Další vlastní i přeložené práce veršem i prózou vyšly v dalších periodicích, např. Světozor, Zlatá Praha, Osvěta, Lumír, Listy filologické aj. (rozsáhlý, byť neúplný seznam je uveden např. v nekrologu ve Světozoru 3. května 1895^[5] a v Ottově slovníku naučném^[3]). Pro táborský pěvecký sbor překládal texty písní a operních arií.^[40]

Byl autorem např. těchto knižně vydaných prací:^[41]

• Proslov k slavnostnímu divadelnímu představení v den volby pana měštanosty a slavné městské rady dne 3. prosince 1870 (1870)
• Na památku černého dne 12. srpna L.P. 1881, když lehlo popelem veliké naše Národní divadlo v Praze (1881)
• Proslovy, verše a řeči příležitostné některé (1887)
• Operovaný, neboli, Šestinedělník v nemocnici (asi 1895)

Překlady:

• Bjørnstjerne Bjørnson: Selské novely (1873)
• Homér: Homérova Odysseja (1873)
• Nikolaj Alexejevič Někrasov: Básně Nikolaje Někrasova (1876)
• Homér: Homérova Batrachomyomachie, čili, Žab a myší vojna (1877)
• Homér: Homérova Ilias (1878, 1881)
• Homér: Homérovy hymny, epigramy a Batrachomyomachie, čili, Chvalozpěvy, nápisy a Žab a myší vojna (1881); viz též Homérské hymny
• Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Aninka Nezvanova (1882)
• Aischylos: Aischylova trilogie Oresteja, čili, Tragoedie Agamemnon, Choéforoi, Eumenidy (1883)
• Ivan Andrejevič Krylov: Bajky Ivana Krylova v devíti knihách (1886)
• Hésiodos: Hésioda Askerského básně. Sv. 1., O původu bohů (1888)

Přispíval také do Ottova slovníku naučného (pod značkou Mjr.)^[42] a do encyklopedické publikace Čechy (díl 8, Táborsko).^[5]

Je známý především pro svými překlady z řečtiny a esejemi o klasické literatuře, současníci ale také oceňovali jeho proslovy a účast v národních spolcích.^[43] Byl vzorný učitel, přítel studentstva a vlastenec.^[44] Pro svou inteligenci a humor byl také vyhledávaným společníkem.^[45] Táborští sokolové před jeho odchodem do Prahy na slavnostním večeru připomněli jeho úderné básně, které pro ně složil, i organizační pomoc v roli učitele tělocviku.^[46] Sympatie k němu projevovali také představitelé česky smýšlejících židů: pomáhal studentům, vychovával je vlastenecky, pěstoval důkladnou znalost češtiny a vedl je k literárnímu vzdělávání. Byl příznivcem českožidovského hnutí, poskytoval jeho členům přátelské rady. Z jeho židovských žáků se později proslavili např. advokát Josef Žalud a lékař Moric Reiner.^[47]

Studentské spolky Štítný (1886)^[48] a Krakonoš (1892)^[49] ho jmenovaly čestným členem.

O jeho vlasteneckém smýšlení se tradovala historka, že při vítání císaře Františka Josefa na jubilejní zemské výstavě si místo předepsané uniformy státního úředníka oblékl čamaru.^[45]

Jako první Čech přeložil celého Homéra.^[5] Ke kvalitě překladů ale měli současníci občas výhrady – vadila jim určitá násilnost v řeči, záliba v tvorbě nových výrazů, využívání slov z jiných slovanských jazyků i jistý nedostatek poetičnosti.^[5][3][45] Například recenzent Květů ocenil jeho pečlivost při překladu Iliady, ale kritizoval výběr neobvyklých slov, někdy vulgárních, a poznamenal, že nevidí pokrok oproti předchozí Odysei.^[50] O několik let později pochválili ve Světozoru jeho překlad Aischylovy Oresteie, který považovali za plynný, srozumitelný a správně český; použití neobvyklých slov se podle nich nelze vyhnout.^[51] Časopis Ruch r. 1886 pochválil jeho překlad Krylovových bajek, v nichž zachoval jadrnou rázovitost.^[52]

Někdy se v táborském místním tisku zapojoval do polemik, občas anonymně. Jednu z takových nepříjemných debat měl např. roku 1868 s mladým Emanuelem Miřiovským.^[53][54] Profesoru Aloisu Studničkovi se po letech přiznal, že v nepodepsaných článcích odporoval jeho snahám o zachování některých táborských památek, zejména hradeb a bran, před zbouráním; Studničku jeho postoj k historickému dědictví nepříjemně překvapil.^[55]

Národní listy v nekrologu připomněly jeho mladočeské smýšlení i památné projevy při slavnostech B. Jablonského v Kardašově Řečici a J. K. Tyla v Praze.^[29]

Krátce po jeho smrti vyhlásil spolek Krakonoš finanční sbírku^[56] a z výtěžku byla 9. srpna 1896 na jeho rodném domě v Jilemnici v Dolení ulici slavnostně odhalena pamětní deska.^[57][58]

12. září 1865 se v Jilemnici oženil s Marií Knoblochovou (1843–1890), dcerou místního obchodníka.^[59][60] Měli spolu sedm dětí:^[61]

• Dcera Marie (1866–1913) se stala vychovatelkou
• Syn Vladimír Mejsnar (1868–1908) vystudoval práva a pracoval jako sekretář pražského magistrátu.^[62] Psal také básně a prózu pod pseudonymem Cyril Vítek.^[63]
• Dcera Olga (1870–??) se stala industriální učitelkou. Provdala se za c. k. finančního radu Prokopa Hrušku (1866–??).^[64]
• Dcera Ludmila (1874–??) byla rovněž učitelkou. Provdala se za inženýra zemského výboru Ladislava Čecha (1872–??).^[65]
• Syn Jaroslav Mejsnar (1876–??) vystudoval medicínu, pracoval jako obvodní lékař v Častolovicích a překládal odborné články z ruštiny.^[66]
• Syn Božetěch (1878–??) vystudoval práva a byl uváděn jako magistrátní akcesista
• Měli ještě dceru Jiřinu (1882–??).

Po smrti první manželky se 12. srpna 1893 v kostele Panny Marie Sněžné oženil s Barborou Portíkovou (1848–??), dcerou domkáře z Ostružna u Jičína.^[67]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hynek Jaroslav Mejsnar na Wikimedia Commons
• Autor Hynek Jaroslav Mejsnar ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hynek Jaroslav Mejsnar
• Hynek Jaroslav Mejsnar v kartotéce Jaroslava Kunce: 1. strana^{[nedostupný zdroj]}, 2. strana Archivováno 9. 9. 2020 na Wayback Machine.
• Městská knihovna Jaroslava Havlíčka v Jilemnici