Hawker Siddeley P.1127

V roce 1957 společnost Bristol Engine Company informovala představitele společnosti Hawker Aviation, kterým byl Sydney Camm, že pracují na projektu převratného dvouproudového motoru s označením BD.53. Výsledkem měl být převratný motor pro kolmo startující letoun s pevnými křídly.^[1][2] Původní myšlenka na vývoj motoru, který byl později pojmenován Pegasus,^{[pozn. 1]} pocházela od francouzského leteckého poradce, který se jmenoval Michel Wibault.^[3] Proud plynů z motoru vycházel čtyřmi polohovatelnými tryskami, jedním párem vpředu a druhým párem vzadu, které se mohly natáčet až o 90° a tak usměrnit proud plynů přímo pod letoun.^[1] Pomocí několika úprav a vylepšení se společnosti Bristol podařilo snížit jak velikost, tak i hmotnost původního návrhu Wibaulta.^[4] Společnost Hawker plánovala motor Pegasus umístit do letounu, který by uspokojil tehdejší požadavek NATO na lehký taktický podpůrný stíhací letoun.^[5] Před projektem P.1127 pracovala společnost Hawker Aviation na letounu, který by nahradil stroje Hawker Hunter- Hawker P.1121. Nicméně projekt P.1121 byl zrušen krátce poté, co britská vláda vydala stanovisko, které prosazovalo odklon od pilotovaných letadel ve prospěch řízených střel.^[6]

Do konce roku 1958, tedy sotva 18 měsíců po zahájení projektu, byl vývoj všech hlavních částí letounu P.1127 dokončen s výjimkou systému řízení tahu motoru. Ten byl vyřešen v dubnu 1959.^[7] Jelikož byl P.1127 vyvíjen v době hlubokých obranných rozpočtových škrtů ve Velké Británii, musela společnost Hawker hledat soukromé zdroje pro pokračování projektu. Významná podpora vývoje přišla ze Spojených států.^[5][8] Testy ve větrném tunelu obstarala NASA ve svém výzkumném centru v Langley. Testování modelu ve zmenšeném měřítku prokázalo přijatelné letové vlastnosti.^[5][9] Zkušební pilot společnosti Hawker Hugh Merewether odjel na žádost NASA do Spojených států, kde měl létat s experimentálním strojem Bell X-14.^[10] V březnu 1959 rozhodlo představenstvo společnosti Hawker Siddeley o soukromém financování dvou prototypů letounu P.1127.^[11] Na konci roku 1959 tyto dva letouny objednala britská vláda.^[9]

Společnost Hawker postavila na základě motoru Pegasus poměrně klasický celokovový hornoplošník. Křídla i stabilizátor měly negativní vzepětí. Křídlo letounu mělo zpočátku odtokovou hranu kolmou k trupu letounu, později bylo nahrazeno plně šípovitým křídlem. Vstup vzduchu do motoru zajišťovaly dva velké polokruhové otvory na bocích letounu přímo za jednomístným kokpitem. Podvozek letounu sestával z příďového kola, za kterým byl umístěn do trupu zatahovatelný hlavní podvozek s dvojicí kol. Pro udržení rovnováhy při tandemovém umístění podvozku byla na křídla umístěna balanční kolečka.^[1] Ke stabilizaci letounu při malých rychlostech a při statickém visení byla používána čtveřice malých trysek na nose, zádi a křídle letounu. Tyto trysky byly ovládány řídicí pákou a pedály v kokpitu. Jako pohon těchto pomocných trysek sloužil stlačený vzduch od dmychadla motoru.^[1]

První prototyp P.1127 (XP831) byl dodán ke statickým zkouškám motoru v červenci 1960 a v říjnu již byl motor Pegasus připraven k letu. První upoutaný svislý let byl proveden v Dunsfoldu 21. října 1960^[12] a první volný let byl proveden 19. listopadu 1960. Poté byly vydány první propagační snímky nového letounu. První konvenční vzlet se uskutečnil 13. března 1961.^[12] Druhý prototyp XP836^[13] provedl běžný vzlet 7. července 1961. Tyto dva letouny poprvé přešly z vertikálního vzletu do běžného horizontálního letu 8. září 1961.^[5]

Byly objednány další 4 prototypy. Během vývoje byl motor Pegasus neustále vylepšován a motor Pegasus 3 dosahoval tahu 67 kN. První 4 prototypy si byly velice podobné, ale pátý (XP980) měl zvětšené ocasní plochy, které byly později k vidění na letounech Harrier.^[14] Čtvrtý prototyp byl používán k seznámení dalších zkušebních pilotů společnosti Hawker s letounem P.1127.^[14] První svislé přistání na palubě letadlové lodi provedl první prototyp v roce 1963 na palubě lodi HMS Ark Royal (R09).^[15] Poslední P.1127 (XP984) již měl plně zkosené křídlo (předchozí prototypy měly odtokovou hranu kolmo k trupu letounu).^[14] Byl osazen motorem Pegasus 5 s tahem 66,7 kN a sloužil jako prototyp letounu Kestrel.^[16]

První tři prototypy P.1127 havarovaly – druhý a třetí během zkoušení. První prototyp (XP831) havaroval během letecké show v Paříži v roce 1963. Byl však zcela opraven a dál byl používán k dalšímu vývoji. Všichni piloti byli zachráněni.^[17]

Devět vývojových letounů bylo objednáno pod označením Kestrel FGA.1. První poprvé vzlétnul 7. března 1964. Kestrel měl plně zkosené křídlo, větší ocasní plochy než první letouny P.1127^[18] a trup byl upraven pro větší motor Pegasus 5 tak jako poslední prototyp P.1127 (XP984).^[18] Vzhledem k zájmu Spojených států a Německa byla 15. října 1964 zformována třístranná smíšená eskadra TES (Tri-partite Evaluation Squadron) na základně RAF West Raynham. Skládala se z vojenských zkušebních pilotů z Velké Británie, Spojených států a Západního Německa.^[18]

Kestrel vykonal svůj první let 7. března 1964. V březnu 1965 byla letouny vybavena zkušební jednotka na základně RAF West Raynham v Norfolku.^[19] Zkušební piloti vyvinuli typický způsob létání s Kestrely, kdy startovali s rozjezdem na krátké dráze a přistávali svisle.^[20] Tento způsob létání (STOVL) se ukázal jako ideální i do budoucna.^[21] Působení ze špatných rozjezdových drah bylo zkoušeno poblíž základny RAF Bircham Newton. Tam byly provedeny zkoušky pojíždění na podmáčené půdě a starty z nejrůznějších povrchů.^[22] Během zkoušek bylo jedno letadlo ztraceno.^[18] Zkoušky byly dokončeny v listopadu 1965.^[23]

Šest z osmi zbývajících letounů (tři umístěné ve Spojených státech a tři z Německa) byly předány Spojeným státům^[18] pro zkoušky u armády, letectva a námořnictva pod označením XV-6A Kestrel. Letouny byly umístěny na základně USAF Edwards k dalším zkouškám mimo dvou strojů, které byly předány NASA.^[24] Jeden ze dvou zbývajících britských Kestrelů byl předán k Royal Aircraft Establishment v Bedfordu k dalším experimentům. Druhý (XS693) odešel do Blackburnu k úpravě na nový motor Pegasus 6.^[25]

Kromě nějakých zesílení konstrukce bylo u letounů P.1127 a Kestrel upravováno sání vzduchu. Na sací otvory byly umístěny gumové nafukovací polštářky pro zlepšení proudění vzduchu, ale panovaly obavy ohledně jejich životnosti (došlo k jejich roztržení), a tak nakonec byly nahrazeny konvenčními kovovými uzávěry.^[26] Zkušenosti získané během námořního testování na vrtulníkové výsadkové lodi HMS Bulwark v roce 1966 ukázaly potřebu nahradit veškeré části draku letounu používající hořčík jinými, méně reaktivními, materiály.^[27] Letouny Kestrel se staly prototypy pro předvýrobní sérii letounů Harrier.^[28]

NATO vydalo v požadavku NBMR-3 specifikace na požadovaný VTOL letoun. Letoun měl mít výkony jako letoun F-4 Phantom II s tím, že bude schopen vertikálního vzletu a přistání. Společnost Hawker přihlásila nadzvukový P.1127 s označením P.1150 a P.1154, aby se přiblížila ke specifikacím NBMR-3. P.1154 se stalo vítězem a výroba prototypu byla v plném proudu až do jeho zrušení v roce 1965. Francouzská vláda od projektu odstoupila krátce po jeho vybrání a vyřazení jeho konkurenta, kterým byl letoun Dassault Mirage IIIV.^[29] RAF potom začala uvažovat o jednoduchém vylepšení letounů Kestrel a vydala požadavek ASR 384 na V/STOL bitevní letoun,^[30][31] který je známý jako P.1127 (RAF).^[32]

Na konci roku 1965 RAF objednalo 6 předvýrobních letounů P.1127(RAF).^[33] První P.1127 (RAF) poprvé vzlétnul 31. srpna 1966.^[31] Objednávka na 60 sériových letounů byla společnosti Hawker Aviation doručena na počátku roku 1967. V té době letoun obdržel nové označení Harrier GR.1.^[33][34][35] Harrier se stal jedním z nejúspěšnějších letounů v britských službách a byl dodán i několika dalším státům. Často působil i na palubách letadlových lodí.

P.1127

Experimentální V/STOL letoun. Postaveny 2 prototypy a 4 vývojové letouny.^[9]

Kestrel FGA.1

Letouny postavené pro třístrannou testovací letku. Postaveno 9 letounů. Později bylo 6 letounů přepraveno do Spojených států, kde dostaly označení XV-6A.^[24]

XV-6A

Americké označení pro 6 letounů Kestrel FGA.1 přemístěných do USA.^[24]

VZ-12

Americké označení pro dva vývojové letouny P.1127. Toto označení se neujalo.^[36]

P.1127 (RAF)

Vývojový V/STOL útočný a průzkumný letoun. Vyrobeno 6 letounů jako předvýrobní série letounu, jehož výroba byla následně objednána pod označením Harrier GR.1. První letoun poprvé vzlétnul z Dunsfoldu 31. srpna 1966.^[37]

• P.1127, XP831 je vystavený v muzeu vědy (Science Museum) v Londýně v Anglii.^[38]
• P.1127, XP980 (osazený křídlem letounu Harrier GR.1) je vystavený v Fleet Air Arm Museum ve městě Yeovilton, Anglie.^[39]
• P.1127, XP984 (dočasně osazený raným křídlem letounu P.1127) je vystavený v Brooklands Museum v Surrey, Anglie.^[40]
• Kestrel FGA.1, XS695 je vystaven v muzeu Royal Air Force Museum v Cosfordu, Anglie.^[41]
• P.1127(RAF), XV277 je vystaven v národním leteckém muzeu (National Museum of Flight) ve Skotsku.^[42]
• P.1127(RAF), XV278 je vystavený v Luftwaffenmuseum v Německu.^[43]
• XV-6A, 64-18262 je vystaven v Národním muzeu USAF (National Museum of the United States Air Force) na letecké základně Wright Patterson, stát Ohio, USA.^[44]
• XV-6A Kestrel, 64-18263 v barvách NASA je vystaven ve Virginia Air and Space Center v Hamptonu, stát Virginie, USA.
• XV-6A Kestrel, 64-18264 je uskladněn v leteckém muzeu armády Spojených států (United States Army Aviation Museum), stát Alabama, USA.^[45]
• XV-6A Kestrel, 64-18266 je vystaven v barvách NASA v Air Power Park v Hamptonu, stát Virginie, USA.^[46]

Technické údaje pocházejí z publikace „Hawker Aircraft since 1920“.^[28]

• Posádka: 1
• Rozpětí: 6,99 m
• Délka: 12,95 m
• Výška: 3,28 m
• Nosná plocha: ? m²
• Plošné zatížení: ? kg/m²
• Prázdná hmotnost: 4 445 kg
• Max. vzletová hmotnost: 6 580 kg (pro kolmý start), 7 700 kg (start na krátké dráze)
• Pohonná jednotka: 1× dvouproudový motor Pegasus 5
• Tah pohonné jednotky: 67 kN

• Cestovní rychlost: ? km/h ve výšce ? m
• Maximální rychlost: 1 142 km/h (710 mph, Mach=0,92) na hladině moře 1 067 km/h
• Dolet: ? km (? h)
• Dostup: 16 750 m (55 000 stop)
• Stoupavost: 150 m/s (30 000 stop/min)

Spojené království

• Aeroplane and Armament Experimental Establishment
• Royal Air Force
• Royal Aircraft Establishment^[47]

Spojené státy americké

• United States Army – účastnila se zkoušení v rámci trojstranné zkušební letky. Tři letouny Kestrel byly umístěny ve West Raynham a další tři v Německu. Později byly 4 předány americkému letectvu a 2 byly předány NASA.^[24]
• United States Air Force – účastnilo se trojstranných zkoušek a později používalo 4 letouny Kestrel od armády Spojených států.^[24]
• United States Navy – účastnilo se trojstranných zkoušek, ale nemělo vlastní letouny.^[24]
• NASA – zkoušela 2 letouny, které dostala od armády Spojených států.^[24]

Západní Německo

• Luftwaffe – účastnila se trojstranných zkoušek. Tři americké Kestrely umístěné v Německu byly později přepraveny do Spojených států.^[24]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hawker Siddeley P.1127 na anglické Wikipedii.

• COWAN, Charles W. Flypast 2. Windsor, Spojené králosvství: Profile Publications Ltd., 1972. ISBN 0-85383-191-2. (anglicky) 
• DONALD, David. Encyklopedie letadel světa. Praha: Ottovo nakladatelství, 1999. 929 s. ISBN 80-7181-230-7. Kapitola British Aerospace (HS) Harrier, s. 212. 
• DONALD, Hannah. Hawker FlyPast Reference Library. Stamford, Spojené království: Key Publishing Ltd., 1982. ISBN 0-946219-01-X. (anglicky) 
• GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Encyklopedie stíhacích letounů. Praha: Svojtka and Co., 2002. 608 s. ISBN 80-7237-341-2. Kapitola Hawker Siddeley Kestrel, s. 292. 
• JAMES, Derek N. Hawker, an Aircraft Album No. 5. New York: Arco Publishing Company, 1973. Dostupné online. ISBN 0-668-02699-5. (anglicky) 
• JEFFORD, C.G. The RAF Harrier Story. Londýn: Royal Air Force Historical Society, 2006. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-05. ISBN 0-9530345-2-6. (anglicky)  Archivováno 5. 1. 2011 na Wayback Machine.
• JENKINS, Dennis R. Boeing / BAe Harrier. North Branch, USA: Specialty Press, 1998. ISBN 1-58007-014-0. (anglicky) 
• MASON, Francis K. Hawker Aircraft since 1920. Londýn: Putnam, 1991. ISBN 0-85177-839-9. (anglicky) 
• MASON, Francis K. Harrier. Wellingborough, Spojené království: Patrick Stephens Limited, 1986. Dostupné online. ISBN 0-85059-801-X. (anglicky) 
• MASON, Francis. Hawker Aircraft since 1920. Londýn: Putnam Publishing, 1971. ISBN 0-370-00066-8. (anglicky) 
• SPICK, Mike; GUNSTON, Bill. The Great Book of Modern Warplanes. Osceola: MBI Publishing, 2000. ISBN 0-7603-0893-4. (anglicky) 
• SWANBOROUGH, Gordon; BOWERS, Peter M. United States Navy Aircraft since 1911. Londýn: Putnam Aeronautical, 1990. ISBN 0-87021-792-5. (anglicky) 

• Short SC.1
• Hawker Siddeley P.1154
• Hawker Siddeley Harrier
• British Aerospace Sea Harrier

• Bell X-14
• Ryan XV-5 Vertifan
• Hunting H.126
• Jakovlev Jak-36

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hawker Siddeley P.1127 na Wikimedia Commons
• History – The Origins of the P.1127 Archivováno 28. 9. 2011 na Wayback Machine. na stránkách Harrier.org.uk (anglicky)
• P.1127 – Hawker's V/STOL Strike Aircraft, článek v Flight, 1960 (anglicky)
• The P.1127 Analysed, článek v Flight International, 1962 (anglicky)
• P.1127 Development, článek v Flight International, 1963 (anglicky)