Hana Podolská

Narodila se jako Johanna Vošahlíková v dobře situované rodině architekta a úspěšného stavitele Františka Vošahlíka^[1][2] v roce 1880 v Merkhausenu v tehdejším Alsasku-Lotrinsku, dnešním Hesensku. Brzy se jí začalo říkat zkráceně „Hana“.^[3] Pocházela z dvanácti sourozenců,^{[pozn. 1]} z nichž pouze polovina se dožila dospělosti.^{[pozn. 2]}

Vošahlíkova stavební společnost měla množství zakázek zejména v Německu a Rakousku-Uhersku, díky čemuž byla rodina dobře finančně situována,^[2][7] avšak po jeho smrti v pouhých 44 letech na tuberkulózu^[8] na ní dolehla finanční tíseň.^[2][7] Přibližně v roce 1890 se matka společně s ní a pěti dalšími sourozenci odstěhovala do Prahy,^[9] kde provozovala krupařský krám.^[3]

V roce 1894 se začala učit švadlenou v krejčovství Anežky Fišerové v pražské Celetné ulici.^[3][7][9] Po hádce se svou mistrovou (mladá Podolská dostala od Fišerové facku, prý kvůli odmlouvání, a urazila se)^[3][7] odešla z učení, díky svému talentu ovšem začala samostatně šít po domech^[1][3] a z výdělku pomáhala své matce živit rodinu.^{[1][pozn. 3]} V roce 1905 si díky finanční podpoře svého manžela otevřela vlastní malou dílnu v pražských Nuslích a v roce 1908 založila krejčovství s názvem „Salon u pěti králů“ ve Vyšehradské ulici v Podskalí, v němž už zaměstnávala dvě švadleny.^[1][2] Podniku se dařilo a v roce 1914 Podolská svou živnost přestěhovala na lukrativnější místo, na roh Jungmannovy a Vodičkovy ulice v samém centru Prahy.^[9]

Hned o rok později se i s rodinou (s manželem a dvěma malými syny) nastěhovala do luxusního bytu ve čtvrtém patře paláce Lucerna, v němž si otevřela i módní ateliér.^[1][3] Podnik se po první světové válce postupně změnil v luxusní modelový dům^[7] a v meziválečném období zaměstnával už několik desítek švadlen,^[8] disponoval kloboučnickou dílnou, kožešnictvím a pletařskou výrobou^[1][3] a vydával dokonce vlastní módní časopisy Móda a vkus a Eva.^[1] Prostory v Lucerně se brzy rozšířily o další místnosti, včetně speciálních zkušebních kabin s vícerežimovým osvětlením, jež umožňovalo vidět vzhled zkoušených modelů přes den i večer;^[5] právě zde pak Podolská záhy uspořádala první módní přehlídku v Praze i v celém státě.^{[3][9][pozn. 4]}

Už v roku 1919 se její modely začaly objevovat v československých módních časopisech. Spolupracovala při tom s významnými fotografy – ve dvacátých letech s Františkem Drtikolem, který zobrazoval ženy coby krásné a sebevědomé osobnosti,^[3][10] na konci 30. let pak s Františkem Vobeckým.^[3][9] V podniku začala postupně pracovat prakticky celá její rodina – manžel Viktor Podolski, jenž kvůli tomu zanechal malování, a posléze i oba synové (starší Viktor byl krejčím a mladší Miloš kožešníkem^[10]) společně s vlastními manželkami^[8] (Milošova manželka Eva byla kreslířkou salonu již před svatbou,^{[pozn. 5]} stejně tak Viktorova manželka Věra Černá^[11]). V letech 1922 až 1938 Podolská zaměstnávala také kreslířku a návrhářku Hedviku Vlkovou, která si pak pod názvem „Heda Vlková“ otevřela vlastní krejčovský salon a přebrala své bývalé zaměstnavatelce některé zákaznice, například herečky Elišku Pleyovou nebo Jiřinu Šejbalovou.^[12]

V roce 1931 se návrhářčin podnik (tou dobou už byla pět let vdovou) nastěhoval do velkorysých prostor v novostavbě paláce Adria na rohu Jungmannovy ulice, v němž zaujímal tři poschodí,^[13] včetně celého patra pro zákaznice a sálu na přehlídky s kapacitou 300 lidí.^[9][13]. V přízemí sídlil obchod s látkami hlavního dodavatele salónu Josefa Barhoně. Kolekce salonu byly prodávány i do zahraničí.^[10] a samotné návrhářce postupně přischla přezdívka „česká Coco Chanel“.^[8]

Salon s oficiálním názvem „Modelový dům dámských toilettes Hanna Podolská“^[14] se po boku podniku Oldřicha Rosenbauma záhy zařadil k nejvýznamnějším a nejluxusnějším salonům dámské módy v Praze^{[pozn. 6]} i v celém meziválečném Československu.^[7][13] Oba módní domy kromě klasických oděvů zhotovovaly i kožichy, klobouky, noční prádlo (župany) nebo obuv (střevíce),^[13] přičemž ve výrobě kostýmů a plášťů vynikala právě Podolská, zatímco Rosenbaum se specializoval spíše na róby a šaty.^[7] Oba podnikatelé vytvářeli vlastní modelové kolekce, prezentovali je na sezónních i polosezónních přehlídkách^[13] a do jisté míry dokonce spolupracovali, když si po návratu z pařížských módních přehlídek pravidelně telefonovali ve snaze vyhnout se produkci podobných modelů.^[1] Dalším, i když poněkud méně významným konkurentem byl „Modelový dům Roubíček“ Arnoštky Roubíčkové.^{[2][7][pozn. 7]}

Podolská pracovala vysoce profesionálním způsobem. Do práce docházela každodenně už v pět hodin ráno a ačkoli určovala pouze styl svých modelů a sama je nenavrhovala ani nekreslila,^[1] byla osobně přítomna u všech zkoušek.^[8] Její vkus lze charakterizovat jako střízlivý a kultivovaný anglický styl inspirovaný Francií.^{[1][3][pozn. 8]}

Čekací doba na model pro běžné zákaznice trvala až do půl roku.^[8] Každá zakázka začínala předvedením návrhů kreslířek, z nichž si zákaznice vybírala svůj model,^[8] pro jehož střih zásadně platilo, že byl vysoké kvality a v souladu s nejnovějšími módními trendy.^[9] K zvolenému modelu byly následně nabídnuty vhodné látky;^[8] velmi často se šilo z luxusních přírodních látek, jakými byly hedvábný voál, krajkovina, samet, hedvábný brokát nebo satén.^[9] Po pečlivém prodiskutování zakázky následovalo stříhání a šití, přičemž se velmi dbalo na precizní vyhotovení modelu^[3] a úplné dokončení společenského kostýmu nebo šatů tak trvalo typicky sto nebo i víc hodin.^[8]

Majitelka salonu každoročně jezdívala na světové módní přehlídky, včetně minimálně dvou návštěv Paříže;^{[9][pozn. 9]} Poplatky za účast na pařížských přehlídkách přesahovaly 30 tisíc korun a Podolská na ně jezdila společně se svou kreslířkou Hedvikou Vlkovou. Vlková také pomáhala obcházet zákazy kreslení a fotografování, a to tak, že zájmové modely odcházela na pokyn své zaměstnavatelky zaznamenat na toaletu.^[1] Sama Podolská pak přinesené nápady využívala v nových kolekcích svého salonu.^[9]

Hana Podolská jako vůbec první česká návrhářka prezentovala svoji tvorbu na vlastních módních přehlídkách,^[9] nejprve v Haškově kabaretu, později v divadle Komedie a předváděcím sále Lucerny s kapacitou až 300 lidí.^[1] Přehlídky trvaly několik dnů, byly určeny hlavně pro krejčovské závody (konfekční závody se nesměly účastnit), vyžadovala se rezervace a vstupné bylo poměrně vysoké – 350 Kč, resp. 100 Kč pro doprovodnou osobu. Návrhářka je pořádala před letní i zimní sezónou, a jejich konání pokračovalo v skromnější podobě dokonce i za války.^[13] Modely předváděly ženy s odpovídající postavou z vyšší společnosti, včetně některých členek Národního divadla, například Anduly Sedláčkové, Růženy Naskové či Jarmily Novotné. Podolská patřila rovněž k prvním pražským návrhářům, kteří začali podle francouzského příkladu zaměstnávat profesionální manekýny;^[8] modelky docházely do jejího salonu denně, přičemž ona sama na nich oceňovala především ladnou chůzi a rozdělovala je na sportovní, mladistvé a elegantní typy.^[1] K vůbec nejznámějším zaměstnávaným manekýnám patřily například herečky Adina Mandlová a Eliška Pleyová, která u Podolské působila pod pseudonymem „Iška“.^{[15][pozn. 10]} Veřejné módní přehlídky se někdy označovaly Revue, konaly se například v sále Divadla Komedie nebo v kabaretním sále paláce Lucerna, a pozvánky na ně byly inzerovány v denním tisku.^[16]

Kromě módních přehlídek patřily k dalším formám propagace salonu soukromé přehlídky pro manželky československých ministrů a také majitelčiny návštěvy dostihů ve Velké Chuchli v doprovodu manekýn oděných v nových modelech salonu. Další produkty předváděly bohatým potenciálním klientům najaté modelky i na kolonádě v Mariánských Lázních, každoročně po dobu jednoho týdne, a to až třikrát až čtyřikrát denně, pokaždé v jiném modelu.^[1][3][4] K jejímu komerčnímu úspěchu v neposlední řadě přispělo i osobní charisma, přátelské a žoviální vystupování, smysl pro humor a osobní přístup k zákaznicím.^[5][9]

Zákaznicemi Modelového domu Hanna Podolská byla většina společensky významných žen první republiky, včetně manželky pozdějšího prezidenta Hany Benešové,^{[pozn. 11]} divadelních a filmových hereček Růženy Naskové, Anduly Sedláčkové, Adiny Mandlové, Lídy Baarové, Hany Vítové, Nataši Gollové, Jiřiny Šejbalové a Růženy Šlemrové, spisovatelky a herečky Olgy Scheinpflugové, operní pěvkyně Jarmily Novotné, automobilové závodnice Elišky Junkové a Marie Baťové, manželky zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati.^{[1][5][8][12]} Zakázky významných žen bývaly upřednostňovány^[8] a většina z nich měla dokonce vlastní osobní manekýnu.^[7] O ušití šatů u Podolské se jistý čas mělo vydávat dokonce potvrzení, jímž se musely manželky významných politiků vykázat v sídle prezidenta na Pražském hradě, čímž mělo být zabezpečeno profesionální provedení jejích oděvů.^[8]

Pro operní pěvkyni Jarmilu Novotnou Podolská již v roce 1927 vytvořila historické kostýmy z 19. století pro roli Violetty v novém nastudování Verdiho opery La traviata.^[1][17] O povolení na vytvoření kostýmů její osobní švadlenou požádala sama Novotná^{[17][pozn. 12]} a výsledkem této spolupráce byla například i dnes ceněná velkolepá černá sametová krinolína s velkým množstvím korálků a flitrů a drahokamy osázenou výšivkou.^[17][18] Pěvkyně byla s těmito šaty velmi spokojena a kromě pražské opery se v nich představila na scénách několika dalších evropských (Berlín, Vídeň a Kolín nad Rýnem) a amerických (Santiago de Chile, Buenos Aires a Rio de Janeiro) měst.^[17] Patrně nejvýznamnějším operním domem, v němž byla tato inscenace uvedena, byla však newyorská Metropolitní opera, v jejímž archivu se dodnes nachází Novotné portrét i samotné šaty, které pěvkyně opeře darovala v roce 1983.^{[3][17][pozn. 13]}

Podolská dále vytvořila kostýmy pro několik filmů, včetně rób Adiny Mandlové a Lídy Baarové ve filmech Zlatá Kateřina (1934) a Katakomby (1940),^[11] kompletní výpravy pro Maskovanou milenku (1940)^[20] a zejména velkolepých a již soudobou kritikou ceněných rób Adiny Mandlové v Kristiánovi (1940)^[21] s Oldřichem Novým, kde hrála hlavní roli svůdné femme fatale Zuzany. Spolupráce Podolské s Mandlovou byla poněkud užší – ačkoli v polovině 20. století neexistoval ve filmovém průmyslu product placement v pravém slova smyslu, v Katakombách se nachází scéna, v níž je poměrně dlouhou dobu v záběru firemní nápis „Modelový dům Hany Podolské“ na krabici od šatů Adiny Mandlové.^[4][12] Podolská si pochvalovala i šití na Mandlovou pro film Kristián a sama herečka vyjádřila návrhářce svůj velký obdiv, když v souvislosti se Svatováclavskou cenou ministra průmyslu, obchodu a živností, kterou za film obdržela, prohlásila, že ocenění by za své kostýmy zasloužila právě Hana Podolská.^[9][21]

Salon dále vytvořil kostýmy pro Marii Brožovou ve Wildově hře Vějíř lady Windermerové v pražském Komorním divadle^[21] a pro několik německých protektorátních divadelních inscenací a filmů.^[22]

Období protektorátu a druhé světové války přečkal modelový dům bez větších potíží a zachoval si vysokou uměleckou i řemeslnou úroveň své produkce.^[13][23] Na salon válka dolehla jenom v podobě všeobecných problémů – zhoršené dostupnosti kvalitních látek, způsobené protektorátním přídělovým systémem a upřednostňováním válečné výroby před tou civilní,^[24] z toho plynoucího obecného omezení produkce luxusních výrobků, konání skromnějších přehlídek,^[13] a především úbytku bohatých židovských zákazníků.^[25]

Válku v relativním klidu přežila i sama Podolská, na rozdíl od Oldřicha Rosenbauma, jenž byl kvůli svému židovskému původu v roce 1938 nucen emigrovat a v roce 1942 byl jeho podnik arizován^{[pozn. 14]} a Arnoštky Roubíčkové, která zahynula coby třiasedmdesátiletá v terezínském koncentračním táboře,^[7][25] Malou nepříjemností se stalo pouze její krátké uvěznění za šmelinu, dokud se po týdnu nezjistilo, že za skutek je zodpovědný jeden ze zaměstnanců salonu.^[3]

Po válce salón dál fungoval, navázal na své dosavadní aktivity, a záhy se dokonce zúčastnil významné propagační akce – Týdne československé módy, konaného v červenci 1947 v Mariánských Lázních.^[23]

Po převratu v únoru 1948 byly československé módní domy v soukromém vlastnictví znárodněny.^[26] Salon Hany Podolské byl znárodněn v červnu 1948,^{[pozn. 15]} nový nástupnický podnik byl následně začleněn do Oděvních závodů Jiřího Wolkera^[23] a jeho ředitel byl vybrán z řad zaměstnanců – stal se jím dílenský mistr Karel Kadlec.^[10] O další tři měsíce později byl závod včleněn do národního podniku Oděvní tvorba.^[23]

V tomto období se salon potýkal s problémy, jež dolehly na celé módní odvětví v socialistickém Československu. Především ztratil kontakty s veškerými světovými módními centry (včetně Paříže) a i nadále se musel vypořádávat s nedostatkem kvalitních textilií, které byly stále pouze na příděl.^{[pozn. 16]} V neposlední řadě došlo k dalšímu úbytku movitých klientů – po židovských zákaznicích, kteří emigrovali nebo zahynuli ještě za války, po únorovém převratu započal třídní boj, v jehož jménu byli zámožní občané postupně zbavovaní majetku. Naopak, k novým klientům salonů patřili jednak příslušníci prvorepublikové inteligence a střední třídy, ale i představitelé nové vládnoucí třídy^[26] – v případě Hany Podolské se její dobrou zákaznicí stala manželka tehdejšího prezidenta Marta Gottwaldová,^[23] která měla v salonu dokonce vlastní figurínu.^{[8][pozn. 17]} Podolská si navíc podržela i značnou část své předválečné klientely z vyšších společenských kruhů.^[23]

Podnik i nadále zaměstnával své předúnorové zaměstnance (Viktora Podolského, střihače Františka Vobeckého, návrhářku Annu Homolkovou),^[23] ale sama Podolská v něm mohla zůstat pouze díky přímluvě Marty Gottwaldové. Pracovala zde několik let jako prodavačka^{[8][pozn. 18]} s  platem ve výšce 2 400 korun měsíčně^[1] a bez poloviny bytu na pražském Karlově náměstí, do níž byla nastěhována hraběnka Dohalská.^[1] Ředitel Kadlec nicméně Podolskou v roce 1954 propustil,^[1] načež odešla do důchodu.^[9] I poté sice udržovala kontakt s bývalými zaměstnanci a kolegy,^[7][10] ale do svého bývalého salonu se vrátila už jen jednou, a to v roce 1968 při příležitosti krátkého televizního rozhovoru s Miroslavem Horníčkem.^[1]

V roce 1954 byl módní dům definitivně začleněn do národního podniku Módní závody Praha^[14] a přejmenován na „Módní závod Eva“.^{[9][pozn. 19]} Produkce závodu se zaměřila na pleteniny, kožešnické výrobky a klobouky,^[23] ač bez uměleckého vedení své bývalé zakladatelky. Podle nepotvrzených zpráv se však Podolská zajímala se o kvalitu nových modelů a do „svého“ podniku docházela i v tomto období.^[3] V letech 1959–1963 zde působila návrhářka Zdena Bauerová, od roku 1965 pak Inna Arnautová, která v salonu setrvala až do jeho úplného uzavření v roce 1992.^{[23][pozn. 20]}

11. února 1907 se v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě provdala za polského zemana (šlechtice), fotografa a akademického malíře Viktora Podolského (* 1882 Pardubice)^[28]. Poznala ho na taneční zábavě ve Stromovce^[2] roku 1906.^[1][9] Podolski svou ženu velmi miloval,^[8] všestranně ji podporoval^[5] a finančně přispěl i na první dílnu, kterou si Podolská otevřela hned následujícího roku po jejich svatbě.^[1]. Jejich prvním bydlištěm a působištěm byl novoměstský dům čp. 415/II ve Vyšehradské ulici^[29]. Z manželství se narodili dva synové,^[7] Miloš a Viktor (1. května 1911 – 18. června 1994).

Podolski tragicky zemřel v roce 1926, když ho na honu nešťastnou náhodou zastřelil vlastní šofér při čištění své pušky.^[3] Ve třicátých letech postupně oslepl, ochrnul^[11] a v roce 1936 ve věku 26 let zemřel v důsledku nevyléčitelné nemoci po otravě krve i jejich starší syn Miloš.^{[2][3][pozn. 21]} Matku tato ztráta zdrtila a po jistou dobu se dokonce nevěnovala ani řízení svého podniku. Už krátce po Milošově pohřbu se však naplno vrhla do práce.^[2]

Manželka mladšího syna Viktora v roce 1948 opustila republiku a brzy ji následovala jejich dcera Zuzana^[2] – krátce nato se o emigraci pokusil i sám Viktor, byl však ve Vídni chycen, navrácen do Československa a uvězněn,^[2] nicméně díky zásahu Marty Gottwaldové byl záhy propuštěn.^[3] Pak začal znovu pracovat (společně s matkou) v salonu, ale už v roce 1949 byl obviněn z protistátních aktivit, nedocházení do zaměstnání a nezřízeného životního stylu a odsouzen k třináctiletému vězení.^{[2][pozn. 22]} Byl vězněn v uranových dolech a propuštěn po devíti letech v roce 1958,^[9] přičemž v souvislosti se svým předčasným propuštěním byl přinucen zavázat se ke spolupráci se Státní bezpečností.^[2] V roce 1968 emigroval se souhlasem matky do zahraničí^{[2][9][pozn. 23]} a se svou matkou se již nikdy neviděl.^[8]

Sama Podolská se ale rozhodla kvůli vysokému věku zůstat v ČSSR,^[2] i když v zemi zůstala bez jakékoli blízké rodiny. Zemřela opuštěná ve svých 91 letech v roce 1972 v Praze^[2] a veškerý svůj majetek odkázala ošetřovatelce, která o ni před smrtí pečovala.^[3] Podle nepotvrzených zpráv její bývalá pečovatelka v roce 1997 rodinnou hrobku, resp. pomník rodiny Podolských na Olšanských hřbitovech prodala a po několika letech byl z hřbitova odstraněn dokonce i sarkofág s urnami (popel měl být rozptýlen) a náhrobní deska.^[2][3][6]

Dne 2. srpna 2022 byl odhalen nový náhrobek, o jehož vznik se zasloužil Jiří Viktor Černý, jehož kmotrem byl mladší syn Viktor, a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Černý rovněž hrob, kde jsou umístěny ostatky Podolské a jejího syna, adoptoval.^[30][31]

Hana Podolská je i v současnosti řazena k nejkvalitnějším českým módním tvůrcům první poloviny dvacátého století. Některé její modely jsou dnes uloženy v depozitářích pražského Uměleckoprůmyslového muzea,^[11] další jsou součástí soukromých sbírek.^[32][33]

Její tvorba byla představena na dvou profilových výstavách Uměleckoprůmyslového muzea:

• Pražské módní salony 1900 - 1948 (výstava se konala v období od prosince 2011 do dubna 2012)^[34]
• Hana Podolská, legenda české módy (výstava se koná v období od srpna 2018 do ledna 2019).^[35]

Deset jejích modelů bylo představeno i v rámci výstavy 13 komnat První republiky, jež probíhala od července do října 2017 v pražském Tančícím domě.^[36] Historický kostým, v němž vystupovala operní pěvkyně Jarmila Novotná v La traviatě v newyorské Metropolitní opeře, byl vystavován v rámci výstavy jejích kostýmů od září 2015 do ledna 2016 v pražském Obecním domě.^[18][19]

• DUBCOVÁ, Naďa. Hana Podolská ve víru dějin. [s.l.]: Akcent, 2017. 112 s. ISBN 978-80-7497-216-4. 
• UCHALOVÁ, Eva. Hana Podolská, legenda české módy. Praha: Arbor vitae, Uměleckoprůmyslové museum, 2018. 310 s. ISBN 978-80-8825-605-2. 
• UCHALOVÁ, Eva. Pražské módní salóny. Praha: Arbor vitae, Uměleckoprůmyslové museum, 2011. 312 s. ISBN 978-80-87164-82-2. 
• BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. [s.l.]: Grada, 2013. 288 s. ISBN 978-80-247-5020-0. 
• HLAVÁČKOVÁ, Konstantina. Móda za železnou oponou. Praha: Grada, 2016. 288 s. ISBN 978-80-247-5833-6. 

• Móda v předválečném Československu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hana Podolská na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hana Podolská
• Hana Podolská v informačním systému abART
• Eva Uchalová o své výstavě Salón Podolská v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze:[2]