Gertruda Sekaninová-Čakrtová

Narodila se v Budapešti jako Gertruda Stiassna, coby nejstarší dítě v bohaté židovské rodině původem z Humpolce.^[1][2] Její dědečkové, bratři Josef a Ignác Stiassní, spolu založili v Německém Brodě (roku 1945 přejmenovaném na Havlíčkův Brod) továrnu na barvení sukna.^[3] Ignác Stiassny se později přestěhoval do Budapešti, kde řídil pobočku této firmy.^[3] Jeho dcera Lili Stiassny se provdala za Richarda Stiassného, syna Josefa Stiassného (rodiče Gertrudy tedy byli bratranec a sestřenice^[4]), a v roce 1908 se jim v Budapešti narodila Gertruda. V roce 1910 se rodina přestěhovala do Německého Brodu, a tam se rozrostla o další tři děti. Jedním z nich byl Josef „Pepek“ Stiassny (1916–1944), který během druhé světové války proslul jako opatrovník a vychovatel chlapců v Terezínském ghettu, kde se také podílel na vydávání časopisu Vedem.^[5] Další z bratrů, Petr (1918–1943), se za války angažoval v odboji, ale byl dopaden a popraven.^[6]

Otec Gertrudy zemřel v roce 1920, když jí bylo 11 let.^[7] V letech 1919–1922 studovala na Státním německém lyceu v Jihlavě,^[8] v letech 1922–1927 absolvovala reálné gymnázium v Německém Brodě.^[9][10] Ve studiu pokračovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.^[11] Tehdy se sblížila s levicovými studenty, působila v různých levicových organizacích (např. Společnost pro hospodářské a sociální sblížení se SSSR, Komunistická studentská frakce (Kostufra), Syndikát ženské pracující inteligence) a v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ).^[12] V témže roce úspěšně ukončila studium,^[11] a o rok později začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za kterého se v roce 1935 provdala.^[9][10] V roce 1938 složila advokátní zkoušky a začala se věnovat samostatné advokátní praxi; jako obhájkyně se účastnila i zahraničních procesů s představiteli levice, například s rumunskou komunistkou Anou Paukner.^[13][9] Pracovala též v různých levicových organizacích (např. v Levé frontě) a v KSČ.^[14]

Její manžel Ivan Sekanina proslul mimo jiné jako obhájce Ernsta Torglera a Georgi Dimitrova, obžalovaných ze zapálení německého Říšského sněmu, čímž si vysloužil nenávist nacistů. Dne 16. března 1939, den po začátku německé okupace Československa, byl Sekanina zatčen a vězněn nejprve ve věznici na Pankráci a poté v koncentračním táboře Sachsenhausen. Sekaninové bylo v roce 1939 několikrát umožněno ho ve vězení navštívit.^[15] Následující rok v Sachsenhausenu zemřel.^[16]

Po zatčení svého muže pokračovala v advokátní praxi, až do roku 1940, kdy ji musela kvůli důslednějšímu uplatňování Norimberských zákonů na území Protektorátu ukončit. Poté pracovala jako ošetřovatelka v dětských útulcích.^[9] Kvůli svému židovskému původu musela v říjnu 1942 nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Tam pracovala jako vychovatelka a opatrovnice dívek ze smíšených manželství, které byly do Terezína deportovány bez rodičů.^[17][18][19] Její bratr Josef Stiassny v Terezíně vychovával osiřelé chlapce.

Jako vychovatelka se snažila dbát na rozvoj svých svěřenkyň, například často pořádala různé přednášky zajímavých osobností z řad vězňů.^[20] Byla též dívkám důvěrnicí, děvčata se jí mohla svěřit se svými osobními problémy,^[21] o politice však s dívkami nemluvila.^[22] Podílela se na vydávání ilegálního časopisu Bonaco.^[23]

Česká národní komise (Landsmannschaftkomission) Sekaninovou zařadila na tzv. objektivní seznam osob s kulturními, občanskými či jinými zásluhami. Díky tomu byla dlouho chráněna před deportací do některého z vyhlazovacích táborů.^[24] Tato ochrana platila až do podzimu 1944, kdy se struktury SS rozhodly většinu obyvatel ghetta odvézt a zlikvidovat.^[25] V říjnu 1944 byla deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Tam ji při selekci vybrali na nucené práce v Kurzbachu u Trachtenbergu (dnes polské město Żmigród u Vratislavi), kde byla pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen.^[26] Byla zde přiřazena na kopání zákopů a práci v lese.^[27] Dne 21. ledna 1945 byl tábor z důvodu ústupu před Rudou armádou evakuován, a vězni nastoupili na pochod smrti směrem do koncentračního tábora Bergen Belsen. Z tohoto pochodu se jí spolu s několika dalšími vězni podařilo uniknout,^[9][28] několik měsíců se skrývala v Sasku, až ji osvobodila americká armáda. Většina její početné rodiny holokaust nepřežila.^[26] Z jejích blízkých jí zbyli zejména přátelé z předválečných levicových kruhů. Mnoho z nich v novém uspořádání po válce zaujalo různá významná místa, což otevřelo Sekaninové cestu vzhůru.^[29]

Gertruda Sekaninová uvěřila, že nastolení socialismu bude zárukou, že se hrůzy druhé světové války už nikdy nebudou opakovat.^[30] Již koncem května 1945 obnovila své členství v KSČ.^[31] V červenci 1945 ji státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí (MZV) Vladimír Clementis (taktéž člen KSČ) přijal jako referentku anglosaského odboru.^[14] V této funkci vykonala mnoho zahraničních cest – působila jako stálá delegátka Československa při Organizaci spojených národů (OSN).^[14] Nadřízení jí dávali výborné hodnocení, například v roce 1947 napsali „Široký politický rozhled a výborná znalost souvislostí mezinárodní politiky. Zvláštní píle a svědomitost ve výkonu služby.“^[14] – a postupně stoupala v hierarchii ministerstva. Věnovala se také stranické práci, jakožto členka různých stranických výborů a komisí, a na 8. sjezdu KSČ byla zvolena členkou Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).^[32] V tomto vrcholném orgánu strany působila do roku 1947 (podle jiného zdroje 1949^[10]), kdy na funkci rezignovala z důvodu velkého pracovního vytížení.^[14] Angažovala se i mimo KSČ – jakožto zakládající členka a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů (společně s Miladou Horákovou), členka Revolučního odborového hnutí (ROH), Rady československých žen či Společnosti přátel Lužice.^[33][34] Byla zvolena do Ústředního národního výboru v Praze (funkci vykonávala v letech 1946–1948) a neúspěšně kandidovala do Národního shromáždění.^[14] V únoru 1948 slovně podpořila komunistický puč a stala se na členkou akčního výboru Národní fronty na MZV.^[35]

Od roku 1949 se v dědickém řízení snažila získat zpět majetek, který její rodině zabavili nacisté.^[36] V témže roce se (podruhé) provdala za Kazimíra Čakrta, který pracoval na ministerstvu financí, a se kterým již měla ročního syna Michala. Mateřská dovolená jí umožnila vyhnout se na ministerstvu složitému období čistek, intrik a donášení,^[37] a v roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věcí Clementise.^[38][10] Na starosti měla styk s vyspělými kapitalistickými státy, s výjimkou Západního Německa a Rakouska, a také tiskový odbor.^[39] Československo v té době kopírovalo zahraniční politiku Sovětského svazu – Sekaninová-Čakrtová například na půdě OSN protestovala proti vzniku NATO a SEATO a proti americké intervenci v korejské válce. Historik Martin Kopeček o jejím působení v té době napsal: „I přes nepochybnou rigidnost stanovisek, zakotvených v marxisticko-leninské doktríně, byla řada jejich postojů nepochybně pokroková a tak dále posouvala hranice možného a nutila protivníky z kapitalistických států k adekvátní reakci (koloniální politika, sociální a pracovní práva, ženská emancipační práva, odmítání rasismu).“^[40]V roce 1955 jí byl poprvé udělen Řád republiky, jedno z nejvyšších československých vyznamenání,^[41] a v roce 1957 Řád 25. února II. stupně.^[42]

Přelom 40. a 50. let byl v Československu ve znamení čistek, kdy byli z důležitých funkcí ve státní správě a v KSČ odstraňování nepohodlní lidé, často též byli vybraní vysoce postavení jedinci označeni za vnitřního nepřítele a perzekvováni na výstrahu ostatním.^[43] Tyto procesy se samozřejmě nevyhnuly ani ministerstvu zahraničních věcí. Sekaninová-Čakrtová podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali sovětští poradci – byla Židovka, buržoazního původu, vzdělaná, na ministerstvo jí pomohl Rudolf Slánský, měla příbuzné v USA, apod.^[44] V rámci procesu s Rudolfem Slánským byl popraven její bývalý nadřízený Vladimír Clementis, a dva z jeho náměstků – Artur London a Vavro Hajdů – dostali doživotní trest odnětí svobody. Vedoucí sovětského oddělení na MZV Ivan Kopecký (syn Václava Kopeckého) požadoval, aby i Sekaninová-Čakrtová byla vyloučena z KSČ a zatčena, neboť údajně podporovala nepřátelskou činnost Londona a Hajdů.^[45] V této době se musela pod hrozbou perzekuce vzdát (dosud nevypořádaného) nároku na dědictví nemovitostí po matce; o tento majetek se dosud (2014) soudí její syn.^[36]

Zatčena však nebyla a místo toho ji nový ministr zahraničních věcí Viliam Široký pověřil vedením československé delegace na VI. valné shromáždění OSN.^[46] Je možné, že ji od perzekuce uchránilo přátelství s mnohými představiteli režimu, s nimiž se znala ještě z předválečného období^[9] (mohlo jít o Antonína Zápotockého, s jehož ženou se přátelila^[46]). Není též vyloučeno, že po řadě odmítavých reakcí na justiční vraždu Milady Horákové se komunistický režim zdráhal popravit další ženu a matku malého dítěte.^[9] Ve funkci náměstkyně pokračovala i poté, co byl novým ministrem jmenován Václav David. Podle hlášení americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) z roku 1953 byl David považován za neschopného a skutečnou hlavou československé diplomacie byla Sekaninová-Čakrtová.^[47]

V letech 1954–1958 byla sledována Státní bezpečností (StB).^[48]

V roce 1957 byl její manžel vyšetřován kvůli údajnému podílu na špionáži a finančních machinacích, kterých se měl dopustit jeho bratranec Jan Čakrt. Vykonstruované obvinění dohnalo Kazimíra Čakrta k sebevraždě.^[49] Podle jiné verze byl Kazimír Čakrt zatčen na popud ministra financí Júlia Ďuriše, který se domníval, že Čakrt při jednání československo-rakouské delegace stranil Rakušanům.^[49]

Po sebevraždě svého muže byla Sekaninová-Čakrtová odvolána z funkce a později pracovala na ministerstvu školství a kultury jako vedoucí nově zřízeného legislativního a správního odboru.^[10] Také tam působila jako místopředsedkyně závodní organizace KSČ.^[50]

Coby bývalá vězeňkyně koncentračních táborů svědčila v roce 1963 v Německé demokratické republice v procesu se spoluautorem Norimberských zákonů Hansem Globkem.^[51]

V roce 1962 se vrátila do politiky jako poslankyně obvodního národního výboru za Prahu 6.^[50] Tuto funkci vykonávala do voleb v roce 1964, kdy byla zvolena poslankyní Národního shromáždění,^[52] kde stala se členkou jeho zahraničního výboru a aktivní byla i v jeho ústavně právním výboru.^[53] Měla blízko k reformátorům pražského jara – jako poslankyně mimo jiné podpořila návrh zákona, vylučujícího promlčení válečných zločinů spáchaných během druhé světové války,^[51] podpořila rehabilitaci nezákonně perzekvovaných během 50. let^[53] a zasadila se o zrušení cenzury.^[54]

Znovu též s přestávkami působila jako zástupce Československa u OSN. Většinou zastupovala Československo v politickém výboru.^[55] V jiném výboru se účastnila závěrečné fáze jednání o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V prosinci 1966 při debatě ve Valném shromáždění OSN vyslovila závazek, že československá vláda učiní všechno pro úplné uplatnění těchto paktů.^[55] Jako zpravodajka tyto pakty uvedla v Národním shromáždění. Československo smlouvy podepsalo v roce 1968, parlament je ale neratifikoval.^[55][56]

1. května 1968 byla podruhé vyznamenána Řádem republiky,^[41] za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v Komunistické straně Československa a za zásluhy o výstavbu socialismu.^[57] V letech 1968–1969 zastávala funkci místopředsedkyně Československého svazu žen.^[10]

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 se nacházela na konferenci Meziparlamentní unie v Kodani.^[58] Nakonec odmítla zvažovanou emigraci a vrátila se do ČSSR.^[59] Při projednávání smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Národním shromáždění dne 18. října 1968 jako jediná návrh smlouvy kritizovala a poukazovala na jeho různé nedostatky, zejména na chybějící termín odchodu Sovětské armády. Doporučila návrh nepřijmout a navrhovala úplné stažení vojsk z československého území.^[10][60][55]

Tento návrh Národní shromáždění nepřijalo a smlouvu schválilo.^[60] Sekaninová-Čakrtová hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců (spolu s Františkem Kriegelem, Františkem Vodsloněm a Boženou Fukovou) proti jejímu přijetí.^[61] V lednu 1969 se zúčastnila pohřbu Jana Palacha.^[62] Poté, co „reformního“ ministra školství Vladimíra Kadlece nahradil Vilibald Bezdíček, se rozhodla v roce 1969 odejít z ministerstva školství do důchodu, poslanecký post si ale ponechala.^[63] Na zasedání Zahraničního výboru Sněmovny lidu v září 1969 jako jedna ze čtyř poslanců hlasovala proti revokaci prohlášení výboru z týdne po 21. srpnu 1968, které odsuzovalo invazi.^[64]

Několik dní poté ji předvolala zvláštní komise ÚV KSČ, aby před ní své postoje vysvětlila. Sekaninová-Čakrtová zopakovala, že i nadále podporuje reformy pražského jara a odmítá sovětskou okupaci země, a dávala komisi najevo, že jí pohrdá.^[65] Za tyto postoje byla spolu s dalšími poslanci Národního shromáždění zbavena poslaneckého mandátu^[10][59][66] a vyloučena z komunistické strany.^[9][10]

Od roku 1969 byla v důchodu. I nadále věřila myšlence socialismu, zcela se však rozešla s myšlenkami KSČ. Stýkala se s dalšími vyloučenými reformními komunisty, především s Františkem Kriegelem a Františkem Vodsloněm. Tím na sebe znovu přitáhla pozornost Státní bezpečnosti,^[59] která ji v roce 1970 pozvala k výslechu, poté ji nechala sledovat a nakonec ji zaevidovala jako nepřátelskou osobu I. třídy nebezpečnosti.^[67] Ve složce si o ní poznamenala: „Jedná se o osobu nepřátelsky zaměřenou proti Sovět. svazu a všemu pokrokovému. Neuznává současné vedení ÚV KSČ a svým jednáním se snaží narušovat pozitivní výsledky vnitřní i zahraniční politiky ČSSR."^[67]

Aktivita StB ještě vzrostla v roce 1975, kdy Kriegel, Vodsloň a Sekaninová-Čakrtová vyzvali v dopise Federální shromáždění, aby přijalo závazky vyplývající ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který ČSSR podepsala. Konkrétně požadovali, aby Federální shromáždění ratifikovalo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které za Československo v roce 1968 podepsal náměstek ministra zahraničních věcí Davida Václav Pleskot, ale Československo je nikdy neratifikovalo (Sekaninová-Čakrtová v roce 1966 na půdě OSN přislíbila jejich schválení^[55]), a dále aby Federální shromáždění přehodnotilo smlouvu o pobytu sovětských vojsk a zajistilo větší ochranu lidských práv a svobod.^[56] Federální shromáždění nakonec pakty v roce 1976 ratifikovalo.^[68]

Ani tyto pakty, ani závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ovšem nebyly v ČSSR dodržovány. Při soudním procesu s pronásledovanými hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976 se setkaly různé skupinky odpůrců režimu (Sekaninová-Čakrtová byla mezi nimi),^[69] a z tohoto setkání později vznikla občanská iniciativa Charta 77, která vyzývala vládnoucí režim k dodržování lidských práv a mezinárodních smluv, které ČSSR ratifikovala. Gertruda Sekaninová-Čakrtová byla jednou z prvních signatářek Charty 77.^[10][70]

Od té doby se intenzivně věnovala práci v disentu. Poté, co na funkci na mluvčího Charty 77 rezignoval v březnu 1978 Jiří Hájek, byla navrhována na novou mluvčí,^[71] ale nakonec se jí nestala. V roce 1978 se stala zakládající členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.^[72] Ve výboru uplatnila své právnické vzdělání a zkušenosti s obhajováním politicky pronásledovaných z dob První republiky.^[73] Byla například podepsána pod několika dopisy generálnímu prokurátorovi ČSSR Jánu Feješovi, ve kterých Charta a VONS požadovaly zlepšení podmínek vězně Petra Cibulky, odsouzeného za šíření hudebních nahrávek, který byl ve vězení podroben krutému zacházení a byla mu odpírána lékařská péče.^[74][75] Podepsala i žádost Městskému národnímu výboru v Brně o povolení manifestace za Cibulkovo propuštění.^[76] V roce 1980 zase spolu s dalšími disidenty napsala dopis generálnímu tajemníkovi Italské komunistické strany Enricovi Berlinguerovi, ve kterém ho pisatelé prosili, aby veřejně vystoupil na obranu a propuštění vězněného disidenta Rudolfa Battěka.^[77] Podepsala manifest Sto let českého socialismu, který obvinil komunistické vedení státu, že se zpronevěřilo původním socialistickým ideálům, a že mnozí dělníci už dnes nepokládají KSČ za stranu dělnickou, ale za stranu „panskou“.^[78] Dále se připojila k peticím požadujícím propuštění Otty Bednářové,^[79][80] Evy Kantůrkové,^[81] Karla Soukupa,^[82] Jána Mlynárika, Jiřího Rumla a Milana Šimečky.^[83] Sama napsala generálnímu prokurátorovi dopis, ve kterém požadovala prošetření postupu policistů, kteří při výslechu surově zbili disidenta Petra Pospíchala.^[84]

V roce 1978 zorganizovala petici Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku, která požadovala zrušení trestu smrti v ČSSR,^[85]. Petici podepsalo 288 signatářů.^[86] Tuto petici se posléze spolu s Václavem Havlem pokoušeli předat předsedovi Federálního shromáždění Aloisovi Indrovi a některým místopředsedům. Vedení parlamentu petici převzít odmítlo.^[86] Neúspěšný byl i druhý pokus o předání za účasti Pavla Landovského a Rudolfa Slánského mladšího.^[87]

Díky těmto aktivitám ji šikanovala StB – v roce 1979 ji zatkli, několik dní zadržovali^[88] a udělili prokurátorskou výstrahu, zatímco její byt byl podroben domovní prohlídce se zabavováním věcí.^[59] Na rozdíl od některých členů VONS ale pro svůj vysoký věk a dřívější působení v KSČ nebyla obžalována z žádného trestného činu.^[89]

Později, s přibývajícím věkem (bylo jí už přes 70 let), své aktivity v disentu omezovala. Závěr svého života strávila v Polné na Jihlavsku. Zemřela v roce 1986 na následky úrazu (spadla ze schodů). Krátce před smrtí si o ní StB zapsala: „Postoje k reálnému socialismu si objekt zachovává nepřátelské“.^[67]

Gertruda Sekaninová-Čakrtová patřila ke skupině politiků, kteří prošli podobným vývojem: Před druhou světovou válkou byli levicoví intelektuálové, za války často pronásledovaní, po válce stalinisté, v 60. letech reformisté, po roce 1968 disidenti. V mládí ji ovlivnilo buržoazní prostředí, ve kterém vyrůstala, židovský původ a vzdělání a výchova v masarykovském duchu.^[30] Brzká smrt otce, po kterém převzala roli její matka (a to jak v roli hlavy rodiny, tak ve vedení továrny), pravděpodobně předurčila její důraz na otázku ženské rovnoprávnosti a členství v různých ženských organizacích.^[30]

Později se přidal vliv komunistických myšlenek. Socialismus byl pro Sekaninovou-Čakrtovou především garantem lidských práv a svobod a obrany neprávem vylučovaných. (Zde mohl mít vliv její židovský původ, neboť Židé bývali často též společensky vyloučení.^[90]) Po hrůzné zkušenosti z koncentračních táborů, kde byla navíc vyvražděna téměř celá její rodina, se upnula k budování nového, spravedlivějšího (socialistického) světa. Podle historika Martina Kopečka pro ni byly excesy stalinismu jen přechodné extrémy, které si vynutila zostřená mezinárodní situace, a byl to pouze dočasný ústupek na cestě k socialismu.^[91] Přivítala proto období uvolňování v 60. letech, kdy se politika strany stále více blížila ideálu demokratického socialismu, a patřila mezi reformní politiky. V období sovětské okupace se KSČ rychle zříkala reforem 60. let, a proto se vzdalovala i přesvědčení Sekaninové-Čakrtové. Otevřeným setrváváním na svých celoživotních ideálech – důrazu na svobodu, lidská práva, odstranění diskriminace – se pak Sekaninová-Čakrtová dostala do přímého rozporu s režimem, čímž se z ní stala disidentka.^[92]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gertruda Sekaninová-Čakrtová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gertruda Sekaninová-Čakrtová
• PALOUŠ, Martin, ŠABATOVÁ, Anna, ŠTERN, Jan: Zemřela Gertruda Sekaninová-Čakrtová. In: Informace o Chartě 77, ročník desátý, Praha 1987. Dostupné online.
• Seznam lidí, kteří se podle Václava Havla zasloužili o svobodu (obsahuje Sekaninovou-Čakrtovou). Dostupné online.
• Seznam videí s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou na stránkách audiovizuální knihovny Organizace spojených národů
• Rozhovor s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou o mezinárodním roku lidských práv (1968)