Georg Schariczer von Rény

Pocházel ze staré prešpurské měšťanské rodiny, byl synem c. k. majora Attily Schariczera. První vojenskou průpravu získal na jezdecké škole v Hranicích, poté v letech 188161884 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do amády vstoupil v hodnosti poručíka k 72. pěšímu pluku v Prešpurku, kde strávil pět let (1884–1889), mezitím si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a jako nadporučík byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Krátce sloužil v Sarajevu a v Pljevlji, v letech 1892–1897 byl štábním důstojníkem u 4. armádního sboru v Budapešti^[1] a 5. armádního sboru v Prešpurku.^[2] Poté znovu sloužil u 72. pěšího pluku v Prešpurku a mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1893, major 1899).^[3] V letech 1902–1904 byl šéfem štábu 14. armádního sboru v Innsbrucku^[4] a v hodnosti plukovníka (1906) byl jmenován přednostou 6. odboru na ministerstvu války.^[5]

V letech 1908–1912 zastával funkci křídelního pobočníka arcivévody Evžena^[6] a mezitím byl v roce 1911 povýšen na generálmajora.^[7][8] V letech 1912–1913 byl pobočníkem náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa a v únoru 1913 převzal velení 27. pěchotní brigády v Prešpurku.^[9] Na začátku první světové války byl se svou brigádou povolán na východní frontu, kde byl začleněn do armády generála Puhalla určené pro boje v Haliči.^[10] S osobním nasazením vedl boje v jižním Polsku a v září 1914 převzal velení 16. pěchotní divize.^[11] K datu 1. ledna 1915 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála^[12] a jako divizní velitel se zúčastnil ofenzívy v Karpatech. V srpnu a září 1915 byl ze zdravotních důvodů krátce mimo aktivní službu. Zúčastnil se dobytí Brestu a koncem léta 1916 byl přeložen na italskou frontu, kde krátce poté převzal velení 7. armádního sboru.^[13] Na jaře 1917 podnikl úspěšný útok proti italské armádě u Terstu a k datu 1. května 1918 dosáhl hodnosti generála pěchoty.^[14] Na italské frontě setrval až do závěrečných bojů na Piavě.

K datu 1. ledna 1919 byl penzionován^[15] a usadil se v Bratislavě. Požádal o zařazení do československé armády a ke dni 12. února 1921 mu byla udělena hodnost generála III. třídy ve výslužbě s nárokem na penzi.^[16] Nakonec k datu 16. prosince 1927 obdržel hodnost československého armádního generála ve výslužbě.^[17] V Bratislavě žil ve vile ve Vegelínově ulici č. p. 9 (dnešní Partizánska). Na konci druhé světové války spáchal sebevraždu, pohřben je na bratislavském Ondřejském hřbitově.

Jako pobočník arcivévody Evžena byl v roce 1911 povýšen do šlechtického stavu. Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.^[18] Za své aktivity na východní a italské frontě obdržel v roce 1917 prestižní Řád Marie Terezie^[19][20] a na základě řádových stanov byl krátce poté povýšen do stavu svobodných pánů (17. srpna 1917).

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1904)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny III. třídy (1909)
• Vojenská záslužná medaile (1912)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1914)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1916)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1917)
• Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1917)

• Řád Medžidie IV. třídy (1894, Osmanská říše)
• Řád červené orlice III. třídy (1910, Německo)
• Řád vycházejícího slunce III. třídy (1910, Japonsko)
• Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
• Železný kříž I. třídy (1916, Německo)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 267–269 (heslo Georg Schariczer) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Georg Schariczer in: Österreichisches Biographisches Lexikon
• Georg Schariczer von Rény na webu austro-hungarian army
• Profesní biografie Georga Schariczera na webu weltkriege.at