Fuldamobil
Fuldamobil byla německá automobilová značka, která vznikla po druhé světové válce. Název dostala podle města Fulda, kde její minivozy vyráběla společnost Elektromaschinenbau Fulda v letech 1950–1969. Vozy dodávala i jako stavebnice.
| Fuldamobil | |
|---|---|
 Logo | |
 Fuldamobil N-2 (1952–1954) | |
| Základní údaje | |
| Datum založení | 9. března 1950 |
| Datum zániku | 1969 |
| Charakteristika firmy | |
| Oblast činnosti | automobilový průmysl |
| Produkty | automobil |
| Majitel | Elektromaschinenbau Fulda |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie
Druhá světová válka zvýšila počet lidí s řidičskými zkušenostmi i postižených. Vozový park byl důsledkem přerušení výroby a vojenskému zabavování obstarožní, značně vážně poškozený, mnohdy zničený nebo rozbitý a zbytek většinou opotřebený provozem na náhražková paliva. Ve světě stoupl zájem o nedrahé úsporné vozy.
Norbert Stevenson, jenž studoval krátký čas strojní inženýrství v Berlíně a pracoval jako novinář na volné noze, se za poválečné hospodářské krize rozhodl v Německu navrhnout velmi úsporný a jednoduchý 3kolový minivůz se dvěma místy. Počáteční práce financovaná vydavatelem novin Rhein-Zeitung, pro které Stevenson psal, musela být pro hospodářskou obtížnost v létě 1949 přerušena. Po oslovení několika společností přesvědčil nakonec projektem Dipl.-Ing. Karla Schmitta, prodejce Bosch ve Fuldě a provozovatele malé společnosti Elektromaschinenbau Fulda, jehož dílna mohla omezený počet minivozů vyrábět.
Prototyp představený 9. března 1950 neměl snadný zrod, postrádali výrobní zařízení i zkušenosti a některé díly museli obstarat na černém trhu. Společnosti se přesto podařilo udělat z typu Fuldamobil nejdéle vyráběný německý minivůz. Prošel rozsáhlým zdokonalováním a dík praktičnosti se licenčně nakonec vyráběl téměř na všech kontinentech. Stabilitě vozu při jízdě velmi pomáhal negativní poloměr rejdu předních kol – s podobným řešením přišel až Citroën DS 19 v roce 1955 a používá jej většina automobilů s předním pohonem.
Prodávané typy
N
V únoru 1951 přišel na trh první sériový model, Fuldamobil N. Tříkolový trubkový rám s jedním zadním kolem nesl dřevěnou kostru karoserie potaženu překližkou, kterou kryla na rozdíl od ocelového plechu u prototypu umělá kůže. Jednoválcový vzduchem chlazený dvoutaktní motor Baker & Pölling objemu 248 cm³ s 8,5 k umístěný před zadním kolem, které řetězem poháněl, zjednodušoval celý mechanismus. Nahradil obdobný příliš slabý 198 cm³ motor Zündapp u prototypu s 6,5 koní. Maximální rychlost stoupla z 65 km/h na 75 km/h.
N-1
V srpnu 1951 změnil Fuldamobil poprvé tvar. Původní dopředu vyrovnaně se svažující čelo nepřipomínalo auto a zákazníci chtěli přední kapotu, přestože byl motor vzadu a jediný užitkový prostor nad ním. Vůz dostal falešnou kapotu, byl o 13 cm delší a získal přezdívku "náprsní auto".
Poslední N-1 měly na dřevěnou kostru karoserie přibitý zrnitý hliníkový plech. Lak byl většinou pro úsporu vynechán. Vozům se začalo přezdívat stříbrná blecha.
N-2
V září 1952 se zaměnil motor za 359 cm³ Fichtel & Sachs s 9,5 k – předchozí byl příliš nespolehlivý, přibyla zadní boční okna a změnila obsaditelnost na 2 + 2 osoby. Roadster měl pouze místo pro dva. Maximální rychlost stoupla na 80 km/h. Oblíbenost začala stoupat a výroba se zvýšila. Vyráběl se paralelně s nástupci až do roku 1955.
S-1
Byl představen v červenci 1953 jako větší doplněk k N-2. Konstrukčně vycházel z předchůdce, byl ale mírně větší, praktičtější a vypadal moderněji. Křivkami se inspiroval u Porsche 356, záď ale vypadala spíš jako vajíčko a pro celkový vzhled měl přezdívku "kufr na cello". Hliníkový plech karoserie byl tepelně tvarován. Zadní výklopné dveře s malým zadním oknem umožňovaly přístup do zavazadlového prostoru nad zadním kolem a 197 cm³ motorem ILO s 9,5 k. Maximální rychlost zůstala na 80 km/h.
Nordwestdeutscher Fahrzeugbau z Wilhelmshavenu vyráběl tento model od března 1954 do srpna 1955 v licenci s názvem Fuldamobil NWF 200. Ve srovnání s hlavními rivaly Messerschmitt KR 200 a následně představeným BMW Isetta zaostával. Oba byly výkonnější, rychlejší a za 2395, resp. 2580 DM proti 2780 DM levnější. Odbyt klesl a výroba NWF 200 byla v srpnu 1955 zastavena. Peněžní tok Nordwestdeutscher Fahrzeugbau ovládaly záhy problémy a v září 1955 společnost vyhlásila bankrot.
S-2
V únor 1954 nahradil S-1. Změnou byl 359 cm³ motor Fichtel & Sachs s 9,5 k a větší zadní okno. Maximální rychlost zůstala na 80 km/h.
S-4
V roce 1955 nahradil S-2. Podstatné snížení daňových výhod na tříkolové vozy vedlo k obvyklé instalaci druhého kola na úzkou zadní nápravu bez diferenciálu. Vůz byl znatelně stabilnější. Motor Fichtel & Sachs objemu 191 cm³ měl 10 k. Maximální rychlost stoupla na 85 km/h.
V malých počtech se stejnou technikou, ale otevřenou karoserií vznikal roadster S-5.
S-6
V roce 1956 nahradil S-4. Místo dřívějších výklopných zadních dveří s oknem měl pevné panoramatické zadní okno tvaru slzy z plexiskla a skvělý výhled dozadu. Neexistovala verze roadster. Maximální rychlost byla 80 km/h. Nejzákladnější VW Brouk stál 3 770 DM, S-6 jen 2 250 DM. Karl Schmitt hledal společníka na hromadnější licenční výrobu. S motocyklovým výrobcem Zündapp, který se chtěl rozšířit do světa mikroaut, dosáhl ekonomické dohody, Zündapp se ale vyvázal a začal stavět větší čtyřmístný minivůz Janus.
S-7
V roce 1957 nahradil S-4. Byl výrazně lehčí, měl sklolaminátovou karoserii a větší okna. Maximální rychlost stoupla na 85 km/h. Výrobně mnohem jednodušší karoserie přilákala licenční výrobce v mnoha zemích a model se rychle stal nejúspěšnějším typem. Roadster s názvem Sporty byl k dispozici pouze do září 1965. Tehdy nahradil dvoutaktní motor 198 cm³ vzduchem chlazený čtyřtakt Heinkel s 10 k z minivozu Heinkel Kabine. Současně byla upravena nožní brzda. Ovládala se hydraulicky a ne pomocí lanového táhla. Facelift umístil falešnou masku chladiče nad přední nárazník. Výroba byla ukončena roku 1969 bez nástupce.
Výroba
Zpočátku byly prodávaly vývojové prototypy. Od roku 1951 do roku 1969 se v mnoha generacích v Německu vyrobilo celkem asi 2900 vozů Fuldamobil, které byly hojně používané.[1] Ve srovnání s jinými výrobci to není příliš, ale na malou společnost je to značné číslo. Není započteno přibližně 700 vozů vyrobených na základě licence další německou značkou Nordwestdeutscher Fahrzeugbau.
Typ S-7 se licenčně vyráběl v mnoha zemích světa. Počet takto vyrobených vozů výrazně předčil závody Fulda, i když většina výroby byla ve srovnání s nimi velice krátká.
Vyráběl se jako Nobel 200 v Turecku, Británii a Chile, Fuldamobil v Jižní Africe, Bambi v Argentině, Bambino v Nizozemsku, Hans Vahaar v Indii a Fram King Fulda ve Švédsku. V Turecku byl prvním sériově vyráběným vozem, vznikal zde v letech 1958-1961. V Řecku byl vyráběn nejdéle, od roku 1962 do roku 1971 společností Attica jako Attica 200 a od roku 1968 do roku 1974 s novou vlastní karoserií společností Alta jako Alta A200. V Argentině se vyráběl i pick-up založený na roadsteru.
Tabulka typů
| model | výroba | obecně | počet | cena v DM |
|---|---|---|---|---|
| prototyp | 1950 | šikmá přední část karoserie splývající s čelním sklem bez zalomení, motor Zündapp s 198 cm³, karoserie z ocelového plechu, tříkolová | 1 | 1850 (plán) |
| N | 1951 | šikmá přední část karoserie splývající s čelním sklem bez zalomení, motor od firmy Baker & Pölling s 248 cm³, karoserie z ocelového plechu, tříkolová | 74 (z nich nejméně 22 roadsterů) | 2250 |
| N-1 | 1951–1952 | jednoduchá přední část, motor od firmy Baker & Pölling o 248 cm³, původně ocelová karoserie, nakonec hliníková karoserie, přezdívaná Stříbrná blecha, tříkolová | cca 320 | 2490 |
| N-2 | 1952–1955 | jednoduchá přední část, motor od firmy Fichtel & Sachs s 359 cm³, hliníková karoserie z plechu, přezdívaná Stříbrná blecha, tříkolová | 380 | 2760, od 7/1953 2990, od 6/1954 2200 |
| S-1 | 1954 | jednoduchá přední část, motor MOP 197 cm³, oválná karoserie s víkem zavazadlového prostoru, tříkolová | 3 + cca 700 NWF 1954–1955 | 2780 |
| S-2 | 1954–1955 | jednoduchá přední část, motor Fichtel & Sachs s 359 cm³, oválná karoserie s víkem zavazadlového prostoru, tříkolová | cca 430 | 2990, od 6/1955 3350 |
| S-3 | 1956 | jednoduchá přední část, motor Fichtel & Sachs s 191 cm³, oválná karoserie s víkem zavazadlového prostoru, tříkolová | 2 | |
| S-4 | 1955–1956 | jednoduchá přední část, motor firmy Fichtel & Sachs o velikosti 191 cm³, oválná karoserie s víkem zavazadlového prostoru, čtyřkolová, na přání tříkolová, shodná s S-5 kromě karoserie | cca 168 | 2780 |
| S-5 | 1955–1956 | jednoduchá přední část, motor od firmy Fichtel & Sachs o 191 cm³, oválná karoserie, roadster, čtyřkolová, na přání tříkolová, shodná s S-4 kromě karoserie | ||
| S-6 | 1956–1957 | jednoduchá přední část, motor Fichtel & Sachs 191 cm³, oválná karoserie s panoramatickým zadním oknem, čtyřkolová, na přání tříkolová | cca 123 | 2890 |
| S-7 | 1957–1965 | jednoduchá přední část, motor Fichtel & Sachs o 191 cm³, oválná plastová karoserie s panoramatickým zadním oknem, čtyřkolová, na přání tříkolová | cca 440 | 3100 |
| 1965–1969 | jednoduchá přední část, motor Heinkel o objemu 198 cm³, oválná plastová karoserie s panoramatickým zadním oknem, čtyřkolová, na přání tříkolová, falešná mřížka chladiče | cca 260 | 3450 |
Technické parametry
- typy: S-6, S-7, N-2, S-2
- rok výroby – 1950-1959
- vyrobených kusů – 2 201
- rychlost – 80 km/h
- místo výroby – Německo, Fulda
- návrhář – Norbert Stevenson
- výhody – snadné parkování, vhodné na nákupy
- nevýhody – nepohodlné, náročná údržba, dřevěný rám
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fuldamobil na Wikimedia Commons - kolorovaný obrázek prvního prototypu https://www.flickr.com/photos/mrscharroo/5990461996/
