Den Země

22. dubna, každoročně pořádaná akce

Den Země je každoroční akce, která se koná 22. dubna a jejímž cílem je podpořit ochranu životního prostředí. Poprvé se konal 22. dubna 1970, nyní zahrnuje širokou škálu akcí, které celosvětově koordinuje EARTHDAY.ORG (dříve Earth Day Network).[1] Do akcí se zapojuje přibližně 1 miliarda lidí ve více než 193 zemích.[1][2][3] Oficiálním tématem pro rok 2024 je „Planeta vs. plasty“.

Den Země
Neoficiální vlajka Dne Země od Johna McConnella používá The Blue Marble - snímek Země z Apolla 17.
Neoficiální vlajka Dne Země od Johna McConnella používá The Blue Marble - snímek Země z Apolla 17.
Oficiální názevDen Země
Slavenýkaždoročně
Druhpřipomínkový den OSN
Začátek1970
Datum22. dubna

V roce 1969 na konferenci UNESCO v San Francisku navrhl mírový aktivista John McConnell, aby se den na počest Země a myšlenky míru poprvé slavil 21. března 1970, první jarní den na severní polokouli. Tento den přírodní rovnováhy byl později schválen v proklamaci, kterou napsal McConnell a podepsal generální tajemník OSN U Thant. O měsíc později navrhl senátor Spojených států Gaylord Nelson uspořádat 22. dubna 1970 celonárodní ekologické vzdélávací fórum. Jako národního koordinátora najal mladého aktivistu Denise Hayese. Nelson a Hayes akci přejmenovali na „Den Země“. Denis a jeho spolupracovníci rozšířili akci nad rámec původního nápadu na vzdělávací fórum, tak, že zahrnovala celé Spojené státy. Do ulic vyšlo více než 20 milionů lidí a první Den Země zůstává největším jednodenním protestem v dějinách lidstva. Klíčoví partneři, kteří nebyli zaměřeni na životní prostředí, hráli významnou roli. Pod vedením odborového předáka Waltera Reuthera byla například organizace United Auto Workers (UAW) nejvýznamnějším externím finančním a provozním podporovatelem prvního Dne Země.[4][5][6] Podle Hayese: „Bez UAW by první Den Země pravděpodobně propadl!“[4] Nelson později za svou práci obdržel prezidentskou medaili svobody.[7][8] První Den Země byl zaměřen na Spojené státy. V roce 1990 jej Denis Hayes, původní národní koordinátor z roku 1970, přenesl na mezinárodní úroveň a zorganizoval akce ve 141 zemích.[9][6][10] Na Den Země 2016 podepsaly Spojené státy, Velká Británie, Čína a 120 dalších zemí přelomovou Pařížskou dohodu. Tímto podpisem byla splněna klíčová podmínka pro vstup v platnost historického návrhu smlouvy o ochraně klimatu, který byl přijat konsensem 195 zemí přítomných na konferenci OSN o změně klimatu v Paříži v roce 2015. Řada komunit se zapojila do akcí Týdne Země, což je celý týden aktivit zaměřených na environmentální problémy, kterým svět čelí.[11] Padesáté výročí Dne Země 2020 si připomnělo více než 100 milionů lidí po celém světě v rámci akce, která je označována za největší masovou online mobilizaci v historii.[3] Podobnou, ale samostatnou akci, Světový den životního prostředí, organizuje Organizace spojených národů a každoročně se slaví 5. června.Od roku 1990 se Den Země slaví také v České republice. Jednou z prvních oslav byl studentský happening s Matkou Země a Blanickými rytíři, kteří byli zváni, aby pomohli Zemi od odpadů, klimatických změn a přebujelého konzumerismu. Organizovala česko-americká Earthlinks Foundation.

Historie

Únik ropy v Santa Barbaře v roce 1969

28. ledna 1969 došlo k výbuchu vrtu Platform A, který společnost Union Oil vyvrtala 10 km od pobřeží Santa Barbary v Kalifornii. Uniklo více než 11 milionů litrů ropy a zahynulo více než 10 000 mořských ptáků, delfínů, tuleňů a lachtanů. V reakci na tuto katastrofu se zmobilizovali aktivisté, kteří vytvořili ekologické předpisy, ekologickou výchovu a Den Země. Mezi zastánce Dne Země patřili lidé, kteří stáli v první linii boje proti této katastrofě, Selma Rubinová, Marc McGinnes a Bud Bottoms, zakladatel organizace Get Oil Out.[12] Denis Hayes, organizátor prvního Dne Země, uvedl, že senátora Gaylorda Nelsona z Wisconsinu inspiroval k vytvoření Dne Země letecký pohled na ropnou skvrnu v kanálu Santa Barbara o rozloze 2 100 km2.[13][14]

Den Země 1970

Semínka, z nichž vyrostl první Den Země, zasadil wisconsinský senátor Gaylord Nelson. Nelson, zapálený ochránce přírody a bývalý guvernér Wisconsinu, který byl ve dvou funkčních obdobích, dlouho hledal způsoby, jak zvýšit význam životního prostředí jako politického tématu. Mimořádná pozornost, kterou vzbudila kniha Rachel Carsonové Mlčící jaro z roku 1962, slavná fotografie NASA z Měsíce z roku 1968 s názvem Východ Země, syté zpravodajství o úniku ropy v Santa Barbaře[15] a požár řeky Cuyahoga na začátku roku 1969[16] vedly Nelsona k myšlence, že nastal čas pro ekologickou iniciativu. Na základě rozhovorů se svými spolupracovníky a s Fredem Duttonem,[17] významným demokratickým činitelem, který byl manažerem prezidentské kampaně Roberta Kennedyho, nabyl Nelson přesvědčení, že jako takový prostředek by mohly sloužit ekologické přednášky na univerzitních kampusech.[18]

Ve stovkách univerzitních kampusů se konaly přednášky v rámci debaty o válce ve Vietnamu. Obecně odrážely rozpor mezi těmi, kdo považovali Vietnam za hráz, která má zabránit tomu, aby další země dominově směřovaly ke komunismu, a těmi, kdo věřili, že válka je poslední fází nacionalistické, antikolonialistické kampaně[19] Vietnamců, kteří bojovali proti Číně, pak Francii, Japonsku, znovu Francii a nyní Spojeným státům. Tyto debaty vyzdvihly spory o válku v povědomí veřejnosti a získaly do svých řad generaci studentských aktivistů.

Nelson požádal právníka zabývajícího se veřejným zájmem Anthonyho Roismana,[20] aby založil neziskovou organizaci Environmental Teach-In, Inc. a řídil kampaň, a najal malou správní radu. Požádal republikánského kongresmana Petea McCloskeyho,[11] aby se stal spolupředsedou správní rady a zajistil tak zastoupení obou hlavních politických stran.[12]

Dne 20. září 1969 senátor Nelson poprvé oznámil své plány na „ekologické vzdělávání“ v málo propagované přednášce na Washingtonské univerzitě. „Jsem přesvědčen, že stejný zájem, jaký projevila mládež tohoto národa při změně priorit tohoto národa v otázce války ve Vietnamu a občanských práv, lze projevit i o problém životního prostředí. Proto se hodlám postarat o to, aby se došlo k celonárodní vzdělávací diskusi.“[13]

Senátor Nelson dále vybízel k vzdělávacím iniciativám v mnoha dalších projevech. Na listopadové přednášce v Airlie House byl v publiku reportér New York Times. Výsledný článek na titulní straně byl zlomovým bodem.[14] Do Nelsonovy senátní kanceláře začaly chodit dopisy s dotazy z celé země. Článek vzbudil zájem Denise Hayese, tehdy postgraduálního studenta na Harvardu. Hayes odcestoval do Washingtonu a domluvil si se senátorem Nelsonem desetiminutovou návštěvu (která se protáhla na dvě hodiny).[21] Hayes se vrátil na Harvard s listinou, která měla organizovat Boston. Po několika dnech prověřování referencí[22] byl požádán, aby z Harvardu odešel a stal se výkonným ředitelem národní kampaně.[23]

Vzhledem k nehierarchickému desateru doby Hayes navrhl, aby byli lidé jmenováni spíše koordinátory než řediteli. Stal se národním koordinátorem[24] a rychle najal různé regionální koordinátory, tiskového koordinátora, koordinátora pro K-12, koordinátora dobrovolníků atd. V době největšího rozmachu měla národní kancelář několik desítek placených zaměstnanců, z nichž každý vydělával paušálně 375 dolarů měsíčně (což v roce 2023 odpovídá 3 116 dolarům), a více než 100 stálých dobrovolníků.[25]

Když se však talentovaní regionální koordinátoři rozptýlili po celé zemi, narazili okamžitě na dva problémy. Zaprvé, v roce 1970 se koncept „teach-ins“ stal pasé. Kromě toho „teach-ins“ obvykle zahrnovaly debaty a nikdo nebyl pro znečištění. Za druhé, a to je ještě znepokojivější, přední aktivisté na univerzitních kampusech byli hluboce zapojeni do protiválečného hnutí a hnutí za občanská práva. Měli tendenci považovat životní prostředí za rozptýlení.[23]

Odkazy

Související články

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Earth Day na anglické Wikipedii.

Externí odkazy