Circuit de Monaco

S nápadem pořádat v úzkých ulicích knížectví motoristické závody přišel Anthony Noghes (po něm je pojmenována poslední zatáčka), prezident tamního automobilového svazu a blízký přítel rodiny Grimauldiů. Úvodní závod se konal v roce 1929 a vyhrál jej William Grover-Williams na závodním stroji Bugatti.

Před každou Grand Prix je nejprve potřeba okruh vybudovat. Na svá místa musejí dosednout tribuny, je třeba položit či opravit obrubníky, uchytit mantinely, rozmístit reklamní billboardy a zejména nainstalovat veškeré bezpečnostní prvky. Taková příprava trvá okolo šesti týdnů a zpětný návrat do původního stavu týdny tři. Díky celkové flexibilitě okruhu a zejména faktu, že se nejedná o závodní trať, která by byla usazená na pevno se stává tato trať s každým příjezdem závodníků něčím odlišná. Circuit de Monaco je nejpomalejší okruh v závodním kalendáři, z toho důvodu je též vypsán na kratší závodní distanci, aby byl vždy splněn limit maximálního trvání závodu, tedy dvou hodin. Nejpomalejší úsek trati – tzv. vlásenku nedaleko slavného monackého grandhotelu – projížději jezdci rychlostí 50 km/h, nejrychlejším úsekem je pak dlouhá rovinka jejíž součástí je známý tunel, kde jezdci vystoupají až k rychlosti 290 km/h.

Okruh kvůli své klikatosti a úzkosti klade veliké nároky na řidičské schopnosti. Přestože tu lze vidět poměrně málo předjížděcích manévrů, hrozí tu jezdcům veliké nebezpečí. Právě na bezpečnost je dbáno v každém detailu. Jeřáb pomáhající s odstraňováním odstavených monopostů a záchranáři jsou rozmístěni tak, aby byli schopni eliminovat jakékoli nebezpečí v co nejkratším čase. Kvůli obtížnosti předjížděcích manévrů se tak stává důležitou zejména kvalifikace a závodní strategie.

Okruh začíná sprintem do kopce, ihned první zatáčka Sainte Devote je prudká a chumel jezdců v prvním kole musí volit spíše opatrnost nežli bezhlavou dravost. Riskování ovšem nese své ovoce. Poté přichází krátká odpočinková pasáž, kde se mohou jezdci srovnat za sebe, než dojedou k levotočivému úseku Massenet zakončenému další slavnou zatáčkou Casino. Začíná klesání pomalou sérií zatáček Mirabeau, Grandhotel Hairpin a Portier, která zavede monoposty k nejrychlejšímu úseku trati. Zatočený průjezd tunelem, chvilkové nebezpečí po výjezdu, kde hrozí oslepení sluncem, šikana Nouvelle a opět série přesně vedených zatáček ukončená prudkou Rascasse, ve které odstavil svůj monopost během kvalifikace na Grand Prix Monaka 2006 Michael Schumacher. Poté následuje už jen dvojice posledních zatáček a cílová rovinka.

Podobně jako rychlý italský okruh Monza, tak i Monako vyžaduje specifické nastavení vozidla. Trať mimořádně zatěžující převodovku dokáže též potrápit motor, neboť nenabízí téměř žádné úseky, které by umožnily potřebné chlazení. Je též třeba vozu poskytnout maximální přilnavost brzkým ohřátím pneumatik, brzdové kotouče přizpůsobené trati. Důležitou kapitolou je též přítlak. Circuit de Monaco se již mnohokrát stal svědkem zajímavých řešení vozu.

• 
  Trať od roku 1950
• 
  Trať od roku 1973
• 
  Trať od roku 1976
• 
  Trať od roku 1986
• 
  Trať od roku 1997
• 
  Trať od roku 2003
• 
  Trať od roku 2015

• 
  Start, cíl a výjezd z boxů
• 
  Tribuna na mostě nad kostelem Sainte-Dév
• 
  Nejpomalejší místo v kalendáři Formule 1: vlásenka u hotelu Fairmont
• 
  Vjezd do tunelu pod hotelem Fairmont
• 
  Zatáčka Rascasse
• 
  Dočasná boxová ulička

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Circuit de Monaco na Wikimedia Commons