7. dynastie je staroegyptskákrálovskádynastie, která podle Manehta převzala moc po zániku centralizované vlády panovníků Staré říše. Egyptology je proto jako první z dynastií řazena do historického období označovaného jako První přechodná doba. Podle Manehtova podání ve stěžejní práci Aegyptiaca (305–241 př. n. l.)[1][2] ji tvořilo sedmdesát králů vládnoucích celkem sedmdesát dnů. To je ovšem třeba pokládat nikoli za historicky věrohodné tvrzení, ale za obrazné vyjádření nestability královské moci. Někteří autoři 7. dynastii přičleňují k 8.–9. dynastiím. Podle Málka například jejich rozdělení Manehtem možná vzniklo jako důsledek náhodného rozporu v Manehtově seznamu.[3] Pokud 7. dynastie skutečně existovala, vládla postupně na zmenšujícím se území v okolí Memfidy přibližně v letech 2180–2170 př. n. l.,[4] zatímco v ostatních částech Egypta byla její moc rozmělněná v lokálních oblastech. Počátek datace První přechodné doby je tedy možné ustavit do širšího časového období, zhruba od konce vlády Pepiho II. do uchopení moci 8. dynastií v Herakleopoli a do vládců v Thébách, řazených do 11. dynastie, tedy v chaotickém rozmezí ~2150–1990 př. n. l.
Model bárky z hrobky kněze Herishefhotepa; Museum LipskoSoška ženy; 8–10 dynastieModel obydlí z hrobky kněze Herishefhotepa; 9.–10. dynastie,Museum LipskoSocha úředníka, ~6.–7. dynastie
Počátky rozkladu centrální moci v 6. dynastii lze datovat do doby vlády Pepiho I., který ke konci své vlády rozdělil Egypt do dvou relativně autonomních oblastí Horního a Dolního Egyptu a vládou zde pověřil vezíry, v Horním Egyptu se uvádí vezír Weni (Uni)[5][6] a centrální vládu v sídelní Memfidě tím významně oslabil. Lokální vládci a jejich spřízněné rody nabývali bohatství a vytvářeli vlastní správní strukturu. Nomarchové byli tradičně osvobozeni od daní a jejich pozice se stala dědičnou. Jejich rostoucí bohatství a nezávislost vedly k odpovídajícímu přesunu moci od ústředního královského dvora k regionálním nomarchům. K tomu přispěla i dlouholetá vláda Pepiho II. (~63 let). Rozbroje o následnictví přivedly říši do kolapsu a svržení vlády následníků Pepiho II. Merenrea II. Moci se ujali vládci v Herakleopoli řazení do 8. dynastie.[7] Kartuše vládců 7. dynastie podle Seznamu z Abydu, které mají nápadnou analogii se jménem faraona Pepiho II. Nefer_Ka_Re, naznačují zmíněnou příbuzenskou vazbu vládnoucích rodů v Memfidě včetně dalších v 8. a 9. dynastii v Dolním Egyptu.Dalšími faktory, které přispěly k popisovaným rozpadům struktur Staré říše, byly zřejmě i klimatické změny, které znamenaly pro diskutované období dlouhodobé období sucha, poklesu jarních záplav Nilu, vysychání Fájumské oázy, dokládané jak pro Egypt, Etiopii a celou východní Afriku.[8][9] Výpověď o tomto období uvádí Nomarcha Antif z Herakleopole v 10. dynastii.[10][11]
Panovníci
Identifikovaní lokální panovníci, tak jak jsou uváděni v Seznamu z Abydu:
Kulturní artefakty z konce vlády 6. dynastie jsou velmi sporadické a roztroušené po různých muzeích. Původní stavební památky nebyly dosud nalezeny, respektive identifikovány.
Poznámky
Reference
Literatura
Toby Wilkinson, The Rise and Fall of Ancient Egypt, Random House: New York 2010
Miroslav Bárta, Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur, Academia Praha 2011
BarbaraO'Neil, The decised and regenerative cult within offering table imaginary of the Egyptian Old to Middle Kinkdom, Arecheopress Publication Oxford,2015, ISBN 978 1 78491 117 1